Podrobnosti

Zobrazení: 2267

V poslední době se často vyskytují ve správách titulky:

Indie: AoG zakládá 1 200 nových domácích sborů; Více než 1 600 domácích sborů v USA; Domácí sbory budí pozornost; Pákistán: Během jednoho roku založeno 500 domácích sborů; Ukrajina: 70 nových domácích sborů na Krymu; Vedoucí domácích sborů v Číně se shodují na pěti prioritách[1].

George Barna[2] říká, že církev v USA opustilo 10 miliónů znovuzrozených křesťanů, a tvrdí, že se stali účastníky domácích sborů. Jsou domácí sbory nějaký systém skupinek? Co to je domácí sbor? Má nějaký podklad v Novém zákoně?  Zkusme nyní na tyto otázky odpovědět.

Biblické základy domácích sborů[3]

Většina Ježíšových následovníků byli Židé. Židé se s setkávali v synagogách. Slovo synagoga, které je odvozeno z řeckého výrazu znamenajícího “shromáždit se dohromady,” znamená v první řadě oficiální shromáždění deseti dospělých mužů. Pouze druhotně se vztahuje k místu, kde se setkání odehrává. Židovští věřící se nejprve setkávali v synagogách a v chrámě, poté co jim to bylo znemožněno, přesunuli se do domů.[4] Už v počátcích církve v Jeruzalémě je zmíněno scházení se po domech (Sk 2:46). I na dalších místech Nového zákona (Sk 5:52, Sk 9:43, Sk 18:7-8, Sk 20:20, Ř 16:5, Kol 4:15 File 1:2) nalézáme zmínku o domě a církvi s ním spojené.

 

V  řečtině se dům řekne oikos nebo oikia. Znamená to dům jako místo přebývání nebo též označení pro rodinu. Slovo “dům” popisuje domácí církev  jako “přehledné, jistotu dávající živé společenství.”

 

Dům té doby byl místem, kde mohla žít poměrně velká skupina lidí. Dá se říci, že tehdejší domy umožňovaly scházení 20 – 40 lidí.

 

Dům ve významu “rodina” zahrnoval rodiče, děti, prarodiče, příbuzné a otroky. Často je těžké rozhodnout, kdy se v NZ mluví o oikos jako o rodině a kdy o domácnosti. Domácí církve měly někdy za svůj základ rodinu, jindy některé členy domácnosti, třeba otroky. Členem takovýchto sborů však nebyli jen ti, kteří patřili do toho konkrétního domu, ale i lidé zvenčí.

 

V NZ je zmíněno více domácích církví. Podrobnější informace máme však jen o několika z nich. To je způsobeno tím, že novozákonní listy nejsou učebnicí systematické teologie, ale sbírkou dokumentů, které řeší konkrétní otázky života konkrétních sborů a málokdy se věnují pouze věrouce. Jestliže nebylo nejasností o uspořádání sborů, nebylo mnoho důvodů o nich psát.  Udělejme si obrázek aspoň z toho mála, co je zaznamenáno.

Domácí sbor Priskily a Akvily

-          Je to nejčastěji zmiňovaný  domácí sbor na stránkách NZ.

-          Akvila šil stany a se svou manželkou pocházel z Říma. Setkal se s Pavlem v Korintě. Pavel u něj pracoval a o sobotách kázal v synagoze. Po příchodu jeho společníků se věnoval cele kázání (Sk 18:1-10). Priska s Akvilou tvořili zázemí pro jeho práci. Když Pavel opouští Korint, Priska a Akvila jdou s ním do Efezu (Sk 18:18), kde zůstávají, a jakmile mají možnost,  budují další.

-          Římanům 16:3-4

 

Pozdravte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, kteří pro můj život nasadili vlastní hrdlo; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanů.  

 

-          Pavel je zde uvádí jako spolupracovníky a ty, jimž mají být vděční všichni věřící. Z toho lze vyvodit následující: Priska s Akvilou, a tím pádem jejich domácí sbor, poskytovali zázemí pro služebníky. S největší pravděpodobností pak sami na místě, kde byli, zakládali nová společenství.

-          Je zajímavé neobvyklé užití pořadí jmen manželů pro tuto dobu. Priska je uváděna první (Sk 18:18,26, Ř 16:3, 2Tm 4:19). Adolf von Harnack to vysvětluje: “Misionářka Priska a její podporovatel Akvila …” Tento obraz se dá vyčíst i z doby Pavlova pobytu v Korintě. Domácí sbor jí dal možnost přirozeně rozvinout svá obdarování.

Domácí sbory v Římě

-          Církev v Římě byla sítí domácích sborů. Vykopávky např. prokázaly, že dva z nejstarších kostelů byly vytvořeny ze soukromých domů. Mimo to v záznamech o utrpení Justina Mučedníka je svědectví o církvi v jeho domě. V listu Římanům jsou uváděni nejdříve již zmiňovaní Priska s Akvilou a dále lze číst následující:

 

Pozdravte Andronika a Junia, mé příbuzné a mé spoluvězně, kteří jsou ve vážnosti mezi apoštoly a kteří též byli v Kristu přede mnou. Pozdravte Ampliata, mého milovaného v Pánu. Pozdravte Urbana, našeho spolupracovníka v Kristu, a Stachya, mého milovaného. Pozdravte Apella, osvědčeného v Kristu. Pozdravte ty, kteří jsou z domu Aristobulova. Pozdravte mého příbuzného Herodiona. Pozdravte ty z domu Narcisova, kteří jsou v Pánu. Pozdravte Tryfainu a Tryfósu, které se namáhaly v Pánu. Pozdravte milovanou Persidu, která se mnoho napracovala v Pánu. Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho matku, která je i mou matkou. Pozdravte Asynkrita, Flegóna, Herma, Patrobia, Hermia i bratry, kteří jsou s nimi. Pozdravte Filologa a Julii, Nerea a jeho sestru, Olympia a všechny svaté, kteří jsou s nimi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všechny církve Kristovy. Římanům 16:7 - 16 (KMS)

 

V tomto seznamu můžeme vidět narážky na následující domácí sbory, např. u Asynkrita, u Filologa a Julie, narážka na ty, kteří přináležejí k Aristobulovi či na ty, kteří náleží Pánu v Narcisově domácnosti.

-          Na základě seznamu, výše uvedených lidí, u nichž se konala jednotlivá shromáždění, (byli jak pohanského, tak židovského původu, otroci i významní lidé,[5]) se dá předpokládat různorodost v životě a i možné odchylky v praxi. Lze říci, že římská církev byla příkladem respektování různorodosti jak sociální, tak náboženské, jakou si dnes jen těžko dovedeme představit. Je zde i revoluční postoj církve k otrokům, kterým je umožněno sloužit a vést sbory stejně jako svobodným.

-          Patrné je i to, že jednotlivé domácí sbory nebyly izolovány, ale znaly se navzájem.

Domácí sbory v Korintě

-          V Korintě jsou kromě domácího sboru Prisky a Akvily popsány i jiné.

-          Celá Pavlova  služba je provázána se shromážděními v domech:

 

A když Silas a Timoteus sestoupili z Makedonie, věnoval se Pavel zcela hlásání slova a dosvědčoval Židům, že Ježíš je Mesiáš. Když se vzpírali a rouhali, vytřásl svůj šat a řekl jim: "Vaše krev na vaši hlavu. Já jsem od ní čistý. Od nynějška půjdu k pohanům." Přešel odtamtud a vstoupil do domu jednoho muže jménem Titus Justus, který ctil Boha; jeho dům sousedil se synagógou. Představený synagógy Krispus s celým svým domem uvěřil Pánu; také mnozí Korinťané, kteří poslouchali, přistupovali k víře a dávali se křtít.

Skutky apoštolské 18:5 – 8 (KMS)

 

-          Prvořadost  mezi domácími sbory je dána domácnosti Štěpánově:

 

Vyzývám vás, bratři: Víte o lidech z domu Štěpánova, že jsou prvotinou Achaje a že se oddali službě svatým. 1 Korintským 16:15(KMS)

 

Uvědomme si, že prvotinou není míněn jen Štěpán, ale i celá jeho domácnost. Pavel zde zdůrazňuje, že nejen jednotlivec, ale celá domácnost, či domácí církev je počátkem pro zvěstování v Achaji.

-          Dále zmiňuje dům Chloé:

 

Neboť lidé z domu Chloé mi o vás oznámili, moji bratři, že jsou mezi vámi spory.

1 Korintským 1:11(KMS)

 

Tento sbor je spojován s diakonkou Foibé. Z jejího jména lze usuzovat, že byla otrokyní. Podle popisu v Ř 16:1[6] se tento sbor nacházel v Kencherejích. Kenchereje byly druhou částí korintského přístavu. Bylo to místo, kde žily spodní vrstvy tehdejší společnosti. Sbor, v němž byla Foibé, byl středu města, vzdálen jak sociálně, tak zeměpisně.

-          Ve středu města žil Erastus. V Písmu je zmiňován jako vysoce postavený muž a dá se předpokládat, že i v jeho domě byl domácí sbor.

 

Pozdravuje vás Gaius, který byl hostitelem mně i celému shromáždění. Pozdravuje vás Erastos, správce městské pokladny, a bratr Kvartus. Římanům 16:23(KMS)[7]

Erastos zůstal v Korintu, Trofima jsem nechal nemocného v Milétu. 2 Timoteovi 4:20 (KMS)

 

-          Z tohoto popisu je patrné velmi pestré složení církve v Korintě, proto se není co divit problémům, které Pavel řeší ve svých dopisech do Korintu.

-          Místní církev se skládala z několika domácích sborů. Na základě citace z Ř 16:23 se dá předpokládat, že se tyto sbory při určitých situacích setkávaly. K tomuto závěru dochází ve svém komentáři k Římanům rovněž Origenes a tento názor zastávají i někteří současní vykladači. Setkávali se při řešení závažných problémů, když měli význačnou návštěvu nebo pravděpodobně při slavení židovských svátků.

-          To, co víme o domácích sborech v Korintě, vede k závěru, že zde sice byla síť domácích sborů s velikou různorodostí, ale k plnosti bylo třeba také společných shromáždění všech sborů. O jejich funkčnost Pavel usiluje v  listech do Korintu.

 

Shromáždili jsme informace o několika domácích sborech a pokusili jsme se je shrnout. Z toho, co jsme uvedli, vyplývá následující:

 

1. Shromáždění církve se v době prvního století odehrávala po domech. V domech se odehrávaly jak křty (Sk 18:5-8), tak večeře Páně (Sk 2:42)
2. Domácí církve byly misijním nástrojem, jenž umožnil zasáhnout lidi v jim kulturně blízkém prostředí.
3. Domácí církve umožňovaly plné rozvinutí služby v návaznosti na obdarování. Každému dávaly příležitost účastnit se bohoslužby (1Kor 14:26)[8] a na ní zakoušet moc živého Boha
4. Jednotlivé domácí sbory spolu byly úzce provázány a vzájemně se podporovaly ve službě.

 

Konec domácích sborů

Vymizení domácích sborů se dá datovat zhruba do doby velkého růstu křesťanství v první polovině třetího století. Jednoznačnější vývoj nastal po Konstantinovi. V polovině čtvrtého století bylo zakázáno vysluhovat večeři Páně v domácnostech.

Má tedy dnes cenu vracet se k domácím sborům?

Proč domácí sbory?[9]

Jasnou odpověď dávají již titulky uvedené v úvodu. Pojďme si zkusit udat několik důvodů proč ano.

 

-          Historický. Domácí sbor je biblickou církví. Všechny církve zmiňované v NZ byly domácími sbory.

-          Růst. Největší růst církve na světě se odehrává v Číně, kde nejsou povolena žádná velká shromáždění a církev se schází pouze tajně po domech.

-          Bránit se kultuře. Žijeme v kultuře, která odporuje biblickému pohledu na svět a snaží se nás sobě přizpůsobit. Domácí sbor může sloužit jako velmi dobrý nástroj k odporu vůči těmto tendencím skrz vzájemnou vykazatelnost členů a skrze to, že je postaven na biblickém učení, zvláště pak na požadavcích následování uvedených v kázání na hoře.

-          Misie. V naší společnosti jsou různé misijní příležitosti, jimž snadněji vyhovují domácí sbory. Je to místo, kam je možné jednodušeji zvát přátele na návštěvu. Také jsou místem, kde lze jednodušeji rozvinout vzájemné vztahy.

 

Kromě těchto kladů existují ovšem i možná nebezpečí domácích sborů. 

 

-          Otázka autority. Je zde velké nebezpečí uchvácení malého sboru autoritativním jedincem. Domácí sbory odmítají lidské delegování autority. Celková autorita v hledání a poznání Boží vůle je dána celému shromáždění.

-          Hereze. Je velké nebezpečí prosazení bludného učení a toho, že ovládne celou skupinu. Tomuto lze předejít jen vytvářením společenství s ostatními domácími sbory. Vyvstává nutnost navzájem se korigovat a tuto korekci přijímat.

 

Domácí sbory jsou něčím velmi zajímavým. Mohou něco dát i nám v naší kultuře, nebo jsou jen myšlenkou vhodnou pro misii a život jinde? 

Co si vzít z domácích sborů

Určitě by pro nás mohlo být zajímavé, že průměrný evangelikální sbor v naší republice má v neděli návštěvnost  49 lidí.[10] Dá se říci, že velká část sborů u nás má velikost velkého domácího sboru z dob prvotní církve. Přitažlivost domácích sborů spočívá především v možnosti aktivně se účastnit bohoslužby ve smyslu 1Kor 14:26 a také v tom, že v menším společenství se lépe uplatňují vzájemné vazby, které Pavel popisuje v Ř 12. Tento aspekt života církve se dá shrnout do pojmu koinonia neboli společenství, účastenství, sdílení.[11] Pavel Černý k tomuto poznamenává: “Pohledem do církevních dějin zjišťujeme, že pokud instituční církev nebyla schopna zajistiti koinonii, pak se objevovala nejrůznější hnutí menších komunit a skupin, která se stávala výzvou a často i živnou půdou duchovního probuzení.”[12] Koinonia je jedním ze základních předpokladů živé církve. Odehrává se v našich sborech živé obecenství s Bohem a jednoho s druhými? Toto je výzva domácích sborů. Výborně se dá celá shrnout tímto výrokem Ricka Warrena: “Lidé říkají, že nechtějí chodit do církve. Chtějí tím však říct, že nechtějí být součástí nějaké instituce. Byli by rádi součástí rodiny.”[13]

[1] Titulky zpráviček z Joel News International, publikovaných v roce 2001

[2] George Barna: Překročit hranice 3 / 2002

[3] Biblický rozbor je volně zpracován dle publikace Petera H. Davidse a Siegfrieda Grossmanna: The Church in the House, (zdrojem je Zdenek Electronic Library), není- li uvedeno jinak.

[4] House To House: The Underground Church of the New Testament , http://www.parousianetwork.com/house_to_house.htm

[5] Davis tvrdí, že Narcis byl buď otrok nebo jen příbuzný, a přesto je jmenován jedním z vůdců domácího sboru. Podobně i Filolog  byl nejspíš otrokem, naproti tomu Aristobulos, vysoce postavený Žid spřízněný s Herodem Agripou I.

[6] Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve, která je v Kenchrejích Římanům 16:1(KMS)

[7] Všeobecně se přijímá, že Pavel psal do Říma z Korintu.

[8] Co z toho tedy plyne, bratři? Když se sejdete, jeden má chvalozpěv, druhý má učení, jiný má zjevení, jiný má jazyk, jiný má výklad; všechno ať je k budování. 1 Korintským 14:26 (KMS)

[9] Volně dle House church central, http://www.hccentral.com/

[10] Lukáš Targosz, Tvůj sbor může růst skrze evangelizaci, str. 2, MSŽ

[11] Podrobněji koinonii ve vztahu k církvi rozebírá Frank Stagg, Teologie Nového zákona, str. 143 – 147, BJB

[12] Pavel Černý, Dynamika života církve, str. 92, ETS

[13] JNI 395

Podrobnosti

Zobrazení: 3238

Co je šikana a jak se zjišťuje?

Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.

Tuto definici je ještě třeba upřesnit:

Šikanou nazýváme ubližování mezi těmi, kteří jsou ve stejn ém postavení, ve škole tedy mezi žáky nebo studenty, ve sportovním oddíle mezi sportovci, ve vězení mezi vězni, na pracovišti mezi spolupracovníky atd.

Je samozřejmě možné nazvat šikanou i ubližování žákům ze strany učitele nebo i ubližování učitelům ze strany žáků, sekýrování pracovníků ze strany nadřízeného, jednání úředníka, který obtěžuje občany vyžadováním zbytečných potvrzení atd., těmito druhy šikany se zde však nezabýváme.

Mezi agresorem a obětí je osobní asymetrický vztah moci. To znamená, že oběť ví, kdo jí ubližuje, bojí se ho, je závislá na jeho rozmarech.

Jaké konkrétní ubližování označíme za šikanu? Obyčejně rozlišujeme šikanu přímou a nepřímou.

Přímá šikana je velmi rozmanitá. Spočívá zejména:

v násilí všeho druhu: působení bolest i bitím, kopáním, bodáním, pálením atd., ponižující tělesná manipulace obnažováním, nucením sníst nebo vypít něco odporného, poškozování a braní osobních věcí, oblečení, školních potřeb, jídla, peněz atd., tedy chování, jež zákon označuje a trestá jako loupež,

ve slovním napadání nadávkami, posměchem, urážením postiženého a jeho rodiny,

v zotročování , kdy je postižený hrozbami nebo bitím donucen konat něco ponižujícího nebo zakázaného, např. posluhovat svým “pánům“, ukrást pro ně něco v obchodě, nebo dokonce pro jejich zábavu zkopat jiného žáka.

Nepřímá šikana spočívá v sociální izolaci spolužáka, kterého druzí neberou na vědomí, se kterým se nemluví, je vylučován z činností skupiny atd. Tato forma, používaná častěji dívkami, je někdy trýznivější než přímá šikana. Dítě se zoufale snaží zavděčit a přizpůsobit, může např. začít zlobit a lajdat, jen aby tak projevilo solidaritu se “stádem“ a zavděčilo se, ale jen se víc zesměšňuje a v očích třídy ztrácí prestiž.

Nepřímá šikana se často kombinuje s přímou, začátek může být jak v přímé, tak v nepřímé variantě. Dítětem, kterému se začne otevřeně ubližovat, se zákonitě začne postupně i pohrdat a bude v kolektivu izolované, a naopak izolované dítě je vždycky v nebezpečí, že přijdou nadávky a nakonec i ty kopance, ne-li něco ještě surovějšího.

Formy šikany jsou rozmanité. Někdy je ve hře sexuální zájem, jindy rasismus.

Nemožnost či neschopnost obrany je pro definici šikany zásadní. Může být dána nějakým handicapem postiženého, jeho tělesnou slabostí a nešikovností, případně invaliditou, opožděným rozumovým vývojem, neurotickou plachostí - anebo prostě tím, že agresorů je několik a postiženého snadno přemohou.

Příčiny a důvody šikany jsou stejně rozmanité jako její projevy a budeme se jimi později podrobně zabývat. Především jsou zde příčiny individuální, dané na jedné straně vlastnostmi agresorů, na druhé straně vlastnostmi obětí; tyto vlastnosti bývají trvalé. Mezi běžné motivy agresorů patří “bavení“ třídy, u chlapců předvádění se před dívkami. Ve hře však bývá i sadistické uspokojení z týrání jiné lidské bytosti, pocit moci a pocit nadřazenosti (kompenzace pocitů méněcennosti!). Šikanování oběti přitom zároveň slouží upevnění moci agresorů nad celým kolektivem, protože se při něm názorně předvádí, co by mohlo potkat každého, kdo by se vzepřel jejich vůli, vstřícný k pedagogům (“šplhoun“), nebo kdo by dokonce “bonzoval“. Šikanování přináší agresorům často také přímý zisk z vykořisťování oběti, jež bývá nucena k různým službám, okrádána o věci nebo peníze, dokonce nucena pro agresory krást.

Co není šikana

Býváme v pokušení pojem šikany příliš rozšiřovat tím, že do něj zahrneme různé druhy jednání, které je násilné nebo různými způsoby druhé poškozuje, ale které neodpovídá definici. Jsou to především rvačky mezi přibližně stejně silnými žáky, krádeže a pomluvy (ledaže by byly součástí a nástrojem sociální izolace, pak o šikanu jde). Za šikanu také neoznačíme vydírání celé třídy skupinou rváčů (“Dej, nebo budeš bit!“), i když se opakuje. Nadvláda takového “gangu“ ve třídě ovšem velmi často vede k šikanování některého žáka nebo celé skupiny. Rasové násilí, jež není bohužel mezi dětmi vzácné, může, ale nemusí mít formu šikany, stejně tak hrubé “kanadské žerty“. Ani přinucení spolužáka, aby kradl nebo se zúčastnil jiné trestné činnosti, není vždycky možno označit za šikanu, i když se občas vyskytuje jako součást šikany.

Sexuální obtěžování (harassment) může být formou šikanování, někdy je však obtížné určit podíl viny na straně obtěžované dívky. Ta může chlapce více či méně vědomě dráždit, a vyprovokovat tak jednání, se kterým nepočítala.

Škádlení je mezi žáky běžná zábava a zároveň důležitá škola sociální komunikace, vzájemného poznávání a sbližování. Problém je v tom, že co pro jednoho škádleného žáka je dobrá, nebo alespoň přijatelná legrace a dokonce vítaný projev pozornosti, který s potěšením oplácí, to druhého, citlivějšího žáka už ponižuje nebo uráží. V případě opakování jde pak jednoznačně o šikanu, rozeznat ji však může vyžadovat pedagogický cit, zkušenost a někdy i soustředěnou pozornost, tedy kus práce. Tvrzení, že jde o ?pouhé nevinné škádlení“, je běžnou výmluvou agresorů, jejich rodičů, někdy bohužel i pedagogů, kteří nejsou ochotni nebo schopni řešit závažnou šikanu - proto ji vědomě bagatelizují označením za škádlení.

V současné době, kdy je autorita pedagogů katastrofálně oslabena (ve jménu falešně chápaných “práv“ dítěte a zásad liberální výchovy), se učitel někdy dostává do postavení, které připomíná oběť šikanování: Musí si nechat líbit drzost, vyrušování, otevřenou neposlušnost, ba i nadávky, dokonce i hrozbu násilím. Některých žáků se doslova doprošuje, aby ho nechali konat svou práci, a činí mu potíže psát na tabuli, neboť se bojí obrátit ke třídě zády. Může i odejít ze třídy popliván. Tento odporný jev se sice podobá šikaně, ale nebudeme ho tak nazývat.

Jak je to s takzvanou kyberšikanou? Kyberšikana spočívá v tom, že se na internetu zveřejňují o oběti pomluvy, nebo i pravdivé, ale choulostivé informace z jejího soukromí, včetně obrazového materiálu (v současné době snadno získávaného mobilním telefonem). Obrázky bývají navíc upravené tak, aby oběť co nejvíce zostudily. Oběť zde tedy máme, a její trýznění tímto způsobem může pokračovat dlouhou dobu, může být také mimořádně kruté. To vše jsou charakteristické znaky šikany, chybí však typický asymetrický osobní vztah mezi obětí a agresorem. Při šikaně, jak jsme ji definovali, agresor demonstruje svou moc a převahu. On je ten, kdo si díky své převaze může dovolit oběť pokořovat, zotročit atd. Při kyberšikaně naproti tomu agresor může zůstat skrytý, někdy jde o zbraň slabého zákeřníka, možná dokonce o pomstu toho, kdo se stal obětí šikany, a komu proto nebudeme jeho počínání příliš zazlívat. - Internet může být tedy nástrojem umocňujícím šikanu, když je zahanbující materiál získán za použití násilí, např. když jde o fotografii nebo video zachycující oběť ve chvíli trýznění, nebo když se celá skupina spolužáků domluví na vytvoření a “propagaci“ internetové stránky, na níž je oběť ostouzena.

Na závěr je třeba přiznat, že přesná definice šikany neexistuje, v některých případech i odborník váhá, zda jde o šikanu nebo jen o něco, co se šikaně podobá. Pro praxi to však není velký problém, zlu musíme bránit, ať se jmenuje tak, nebo onak. Rozhodující je poznat závažnost problému a najít jak odvahu, tak moudrost a dostatek informací k jeho řešení.

Podrobnosti

Zobrazení: 2205

1. Lee Grady (autor je editorem časopisu Charisma)

Musíme být opatrní. Současná móda andělů, extatického uctívání a spiritismu nás může vyvést až za hranice duchovní příčetnosti.

Nikdo z nás plně nechápe, co přesně Nadab a Abihu udělali, že je kvůli tomu Bůh ve svatostánku Izraele okamžitě usmrtil.

Bible říká, že naplnili své kadidelnice kadidlem a zapálili ho a tak „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal“ (Lv 10:1). Kvůli jejich neuctivému a nerozvážnému chování na ně hned sestoupil Boží oheň a pohltil je. V mžiku z nich zbyl jen popel. Když Mojžíš vysvětloval Áronovi, co se těm dvěma mužům stalo, řekl: „Toto mluvil Hospodin: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ (v. 3)

Ačkoli nevíme přesně, co Nádab a jeho bratr se svatým kadidlem provedli, víme, že zacházeli s Božími věcmi neopatrně a neuctivě. Chceme vidět, jak Bůh dělá zázraky, ale také před Ním chceme mít bázeň a ctít Ho. Nesmíme dovolit, aby se mezi námi nekontrolovaně rozšířil cizí oheň.

Onen starodávný příběh má svůj význam i pro nás a pro současnost. Neuctíváme s kadidlem či kadidelnicemi, ale očekává se od nás, že budeme s Božím Slovem zacházet pečlivě a Jeho lidu budeme sloužit v Boží bázni. Jinými slovy, nesmíme připustit, aby se z toho stala fraška. Nesmíme mísit Boží slovo s cizími koncepty nebo naše uctívání s pohanskými praktikami.

Jenže jak sloužím v různých sborech po celé zemi, vidím, že se cizí oheň šíří i v našem středu – dokonce i ve sborech, které se považují za „Duchem naplněné“. Pastoři a vedoucí se potřebují vyvarovat následujících trendů.

1. Návštěvy zemřelých

V některých charismatických kruzích lidé prohlašují, že měli duchovní zkušenost, při které komunikovali s mrtvým. Minulý týden mi jeden pastor v Michiganu řekl, že někteří vedoucí, které zná, prosazují tyto bizarní praktiky na základě Ježíšovy zkušenosti na hoře proměnění. Logika celé věci je taková, že když Ježíš v den svého oslavení mluvil s Mojžíšem a Elijášem, pak i nám je dovoleno mluvit se zemřelými křesťany a s našimi mrtvými příbuznými.

I když se z kazatelny o takových zkušenostech káže jen zřídka (řadový věřící většinou není ochoten přijmout podobná zjevení), lidé z některých proudů prorockého hnutí prohlašují, že se setkali s Aimee Semple McPherson, Williamem Branhamem, Johnem Wimberem nebo s různými biblickými postavami. A od nás se očekává, že sedneme na zadek, řekneme: „Ó, jak úžasné,“ a začneme vyhledávat podobné mystické a záhrobní zkušenosti.

Z toho až běhá mráz po zádech. Komunikaci se zemřelými přísně zakazuje už Starý Zákon (viz Dt 18:11) a v Novém není nic, co by nasvědčovalo tomu, že byl tento zákaz zrušen. Ti, kdo chtějí, aby jim radili mrtví – ať už skrze médium a seance nebo v „prorockých vizích“ – dělají vážný krok směrem k posedlosti.

2. Extatické stavy

Zanedlouho poté, co se extáze proslavila jako rekreační droga, přišel někdo v našem hnutí s „chytrým“ nápadem udělat z duchovní extáze legitimní formu uctívání. Tento koncept se vyvinul z „duchovní opilosti“ až do současné módy, kdy se lidé shromáždí před pódiem a předstírají, že si do rukou vpichují jehly a jedou na „duchovním tripu“. Někteří kazatelé dnes povzbuzují lidi, aby „hulili Ducha“ s odkazem na kouření marihuany.

Nejsem rád člověkem, který kazí párty, ale Bible nás napomíná, abychom „žili rozumně a střízlivě“ (1 Pt 4:7). V Duchu Svatém je hojnost svobody a radosti; nesmíme ji uhašovat tím, že budeme vést lidi k pohanským radovánkám. Křesťanské uctívání nespočívá ve ztrátě sebekontroly. Ti, kdo uctívají Ježíše, to dělají „v Duchu a v pravdě“ (J 4:24) a velikost naší lásky k Bohu se neměří tím, jak divoce se třeseme nebo jak často spadneme na zem.

Nedávno jsem říkal jednomu svému příteli z Pensylvánie, že až se lidé unaví těmito drogovými představeními, nebude trvat dlouho a uvidíme, jak někteří křesťané prožívají ve shromáždění sexuální zkušenosti. „Ale to už se děje“, odvětil můj přítel. Popsal mi nedávný „uctívací koncert“, kde jeden z hudebníků předstíral sex, zatímco hladil mikrofon a šeptal Ježíši smyslná slůvka. Co přijde potom – orgasmické uctívání? Bůh nám pomáhej.

3. Andělé mezi námi

Andělé vždy hráli v životě církve důležitou roli. Jsou „služebnými duchy“ poslanými chránit, vést a posilovat věřící (Žd 1,14). Ale najednou se andělé pro některé proudy našeho hnutí stali téměř posedlostí. Lidé prohlašují, že je vidí doslova všude, a jejich příběhy často nesouhlasí s Božím Slovem.

Během loňského roku, při probuzení v Lakelandu na Floridě, přišel na pódium jeden muž z Německa a tvrdil, že když seděl v restauraci a jedl hamburger, vešel dovnitř anděl, vyňal mu vnitřnosti a nahradil je jakousi zlatou substancí. Jiní vydávali svědectví, že je anděl vzal do nebe a operoval je tam. A mnozí jiní prohlašují, že andělé zasypávají uctívače peřím, zlatým prachem či drahým kamením.

Vím, že Bůh může učinit cokoliv. On může způsobit, aby železná sekera plavala, skrýt minci ústech ryby a použít oběd malého chlapce k nasycení zástupů. To byly skutečné zázraky, které může dělat i dnes. Ale stále musíme být obezřetní. Existují napodobeniny. Jestliže podporujeme falešné zázraky a tolerujeme falešné anděly v Božím domě, máme podíl na cizím ohni.

Vím o případu, kdy jednoho muže přistihli, jak dává v kostele na podlahu padělky drahokamů. Svým přátelům řekl, že „oséval místnost“, aby pozvedl lidskou víru. Vím o dalších, kteří byli přistiženi, jak se na toaletě posypávají zlatými cetkami a pak utíkají zpátky na bohoslužbu, jen aby všem ukázali, jak je Bůh zahrnul svou zvláštní přízní. Kde je Boží bázeň, když už křesťané dokonce mohou vyrábět zázraky?

Je čas, aby všichni opravdoví křesťané, kteří mají pevnou páteř, narýsovali jasnou linii mezi tím, co je skutečné uctívání a co je pohanská praxe. Chceme vidět, jak Bůh dělá zázraky, ale také před Ním chceme mít bázeň a ctít Ho. Nesmíme dovolit, aby se mezi námi nekontrolovaně rozšířil cizí oheň.

Podrobnosti

Zobrazení: 3105

České děti trpí, dvě třetiny z nich zažily agresivní chování rodičů

Dvě třetiny českých dětí znají z vlastní zkušenosti jak vypadá v jejich rodinách násilné nebo agresivní chování jejich rodičů (většinou křik a hádky). S fyzickým násilím se setkalo 13 procent dětí. Vyplývá to z průzkumu společnosti Factum Invenio pro UNICEF.

Anketa

Byl/a jste někdy při hádce s partnerem/kou agresivní?

Ano : 56,1%

Ne : 43,9%

Celkem hlasovalo 3121 čtenářů.

Dnes 3:55 - Praha

Průzkum rovněž prokázal, že více než třetina dětí má přátele či rodinné příslušníky, kteří se stali obětí trestného činu (nejvíce loupeže či krádeže).

„To, co děti vidí nebo zažijí v rodinách se projevuje následně i v jejich vlastním chování a později ve vlastních partnerských vztazích. Klíčové je, zda hádka rodičů je konstruktivní a vede nakonec k dohodě, nebo zda se jedná o hádku vedoucí k nedohodě, která ponižuje, uráží, prosazuje jen jeden pohled za každou cenu,“ říká psycholožka Eva Šilarová, která se specializuje právě na problémy dětí.

To, co vidí u nejbližších osob, berou děti v době, kdy se utváří jejich osobnost jako určitou povolenou normu chování. Následnou agresivitu, hrubost, vzájemnou netoleranci, násilí na vlastní kůži pak zažívají nejdříve učitelé, prodavači, řidiči veřejné dopravy, následně partneři, potvrzují další psychologové.

Poradny jsou přeplněné

Podle Linky bezpečí roste počet dětí, které volají o radu či pomoc právě kvůli závažným problémům jako je týrání, zneužívání, násilí a vztahové problémy v rodině.

Zvláště závažné a trvalé dopady na psychiku dětí má výskyt násilí v rodině, kdy jeden partner udržuje svoji nadvládu pomocí psychického teroru a fyzického násilí. Podle zjištění poradenského centra ROSA, které se specializuje na problémy násilí v rodině, jsou děti v rodinách, kde se vyskytuje domácí násilí jeho svědky nebo přímo oběťmi až v 90 procentech.

Vliv zažitého či viděného zejména fyzického násilí mezi rodiči devastuje dětskou psychiku, potvrzuje socioterapeutka Zdena Prokopová. Násilí se u řady těchto dětí stává přijatelným chováním, které má efekt – partner poslouchá, cíle je dosaženo. Být v dětství svědkem násilí mezi rodiči se může u dítěte projevit poruchami chování, násilným chováním ve škole, následně ve vlastní rodině, nebo, což je spíše případ většinou u dívek, pasivním snášením násilí a hrubostí od partnera. Vždyť i maminku bil táta, a ona držela…

Ze sociologických sond ROSY vyplývá, že 45 % partnerů dopouštějících se nyní domácího násilí na svých ženách, zažila v dětství rovněž násilí svého otce vůči jejich matce, rozvod rodičů, měli despotického a agresivního otce se závislostí na alkoholu, dominantní a despotickou matku, zažili sami násilí ze strany rodičů, dodává Prokopová.

Dítě je jak houba, nasává vše kolem, dělá závěry jaké chování se osvědčilo a jaké ne, s celoživotními důsledky potvrzují psychologové.

„Vedle zkušeností z rodiny má na děti vliv i násilí a brutalita v médiích, v některých moderních pohádkách, internetových hrách atd.,“ dodává Šilarová.

Psychologové upozorňují, že obecně ve společnosti se projevuje určitý snížený práh citlivosti k násilí. Pak i mezi dospělými se mohou objevit názory, že i agresivní člen rodiny vůči zbylým členům domácnosti může být pro dítě zdrojem „bezpečí“. V praxi je to ale žel naopak, shodují se psychologové, násilný partner je spíše zdrojem velkých dětských traumat a následných výchovných problémů.