Vytisknout
Zobrazení: 844

Občas se může stát, že se někteří bibličtí učitelé snaží implicitně prokázat, že celá dvě tisíciletí církevních dějin a dějin dogmatu jsou takřka omylem, a že teprve až nyní jsme poznali správný výklad Písma. Pokusil jsem se proto, velmi jednoduše, načrtnout několik základních chybných christologických směrů, které se vyskytovaly v prvních šesti stoletích církevních dějin. Tyto nauky byly na základě podrobných a dlouhodobých rozborů Písem odmítnuty a dodnes jsou odmítány jak katolickými, tak protestantskými církvemi i ortodoxním pravoslavím (krom monofyzitů). Ten, kdo by je přesto chtěl zastávat, vyvazuje se tak z učení rodiny křesťanských církví.

Základní dogma christologie (které pro srozumitelnost ve zkratce parafrázuji) vychází z předpokladu, že Pán Ježíš měl lidského ducha, duši i tělo a byl plně člověkem, zrozeným z ženy, tělesně zemřel a tělesně vstal z mrtvých. Zároveň byl Synem Božím, zplozeným před věky z Boha a skrze něho a pro něho byl učiněn svět viditelný i neviditelný. On je počátek i konec všeho co je a nic není co by nepovstalo skrze Něho. Způsobem bytí byl roven Bohu a plnost Božství v něm přebývala tělesně. Ježíš z Nazaretu byl tedy stoprocentní Bůh a stoprocentní člověk.

  1. Nebyl Bohem nižší kategorie, který kdysi nebyl, jak učil Areios.
  2. Nebyl adoptován za Boha až při křtu, jak učil Nestorios.
  3. Nebyl Bohem, který měl jen zdánlivé tělo, jak učili doketisté.
  4. Nebyl Božím Duchem, který jen oblékl lidské tělo, jak učil Apollinarios.
  5. Nebyl jednou osobou vystupující ve třech dějinných úlohách, jak učili modalisté.

Ježíš měl plně lidskou a plně božskou přirozenost, nerozdělenou a nesmísenou. V jeho osobě byly dvě vůle, božská a lidská, působící ve shodě. Tělesného utrpení přitom byla účastna jen Kristova lidská přirozenost a vůle lidská byla poddána vůli božské. Kristus je tedy Bohočlověk, Syn Boží i lidský v jedné osobě.

Odhlédneme-li od dějinné posloupnosti, dají se tyto body dynamicky shrnout v Apoštolském vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,Stvo­řitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého,narodil se z Marie panny,trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel, a byl pohřben, sestoupil do pekel,třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, z mrtvých vstání a život věčný. Amen.

Jak si můžeme povšimnout, tyto odchylky od pravověří nezůstaly jen historickým artefaktem. Dodnes tvoří pilíře moderních herezí počínaje Svědky Jehovovými (Arianismus), přes Branhamismus (modalismus), adventismus (popírá Kristovo sestoupení do pekel a nechává dočasně zaniknout věčnou, božskou přirozenost) nebo hnutí Víry (nechává Krista duchovně zemřít, případně v pekle, po jeho tělesné smrti, nechává trpět Kristovu božskou přirozenost). Všimněme si, že tato hnutí tvoří jakési protipóly:

Předůraznění Kristova Božství (Branhamismus) a nerespektování Kristova Božství (Jehovismus). Popírání Kristova sestoupení do pekel (adventismus) a vidění spásného prvku v Kristově sestoupení do pekel (hnutí Víry).

Lze si všimnout, že tyto doktríny vždy:

  1. Snižují Krista na pouhou úroveň člověka,
  2. zbožšťují člověka povýšením jej na úroveň Krista.

Protipóly tudíž stojí na kružnici, nikoliv v přímce, a čím více se vzdalují, tím více se zároveň sbližují. Jehovismus tudíž není o nic méně nebezpečný než Branhamismus. Stejně tak – po christologické stránce – adventismus není o nic méně nebezpečný než hnutí Víry. Rovněž je dobré si povšimnout, že Jehovismus vychází historicky z raného adventismu a hnutí Víry z části navazuje na Branhamismus.

Prakticky v každém století se tak v malém odvíjí to, co se odvíjelo v prvních stoletích církevních dějin. Člověka tak bezděky napadá, že bludní duchové neumírají s představiteli těchto směrů, ale hledají si své vyjádření v historické církvi každé doby.

A tak církev znovu a znovu povstává, aby se s těmito učeními vypořádala a vytěsnila je z rámce pravověří. Nebude tomu jinak ani v dnešní době. Je zajímavé, že i obrana heterodoxních učení je stále stejná. Mluví se o lásce, jednotě a toleranci, případně se rozvíjí učení o „pomazané, silné lidské autoritě“, která je veřejně nekritizovatelná. Jindy je lidská, dozorčí autorita, naopak zpochybněna zcela a jedinci nesoucí daná učení pak nejsou nikomu zodpovědní, nejsou vykazatelní ani káznitelní. Často to jde ruku v ruce. Nejprve povstane skupina lidí, neuzná jednotlivé konfese a ostře se vymezí proti stávajícím církvím. Poté založí vlastní hnutí, začne rybařit v ostatních církvích a nově získané později seskupí do denominace, ve které autorita vůdce hraje velice podstatnou úlohu, je centralizovaná, nekritizovatelná a rozhoduje prakticky o všem. Výše zmíněná hnutí jsou toho často dokladem.

Proto jsem přesvědčen, že je dobré studovat samostatně, i pod vedením zkušenějších, Písmo a historii a člověk tím získá stabilitu proti různým kultům. Už jen základní znalost dogmatiky nás tak ochrání před tím, abychom naletěli kdejakému větru učení.