Vytisknout
Zobrazení: 1064

Nedávno jsem si pročítal dějiny církve 18–19. století. Znovu jsem si uvědomil, že mnohá učení, se kterými se dnes setkáváme, tu byla již tehdy. Například obnova úřadu apoštolů, očekávání velkého probuzení poslední doby, proroci, kteří jsou přesvědčení, že stejně jako Bůh vidí člověku až do srdce, ztotožňování církve a Božího království, zkoumání hierarchie padlých andělů a podobně. Někdy tato učení byla přizpůsobena biblickému kontextu, jindy se vyhrotila do té míry, že se vymkla ortodoxii. Jak k tomu došlo? Pokusil jsem se vytvořit malé zevšeobecnění:

Nejprve se někde v církvi začne scházet malá skupina křesťanů, která se modlí a společně studuje Písmo. Dříve nebo později dojde ke konfliktu s vedením, skupina je vyloučena nebo odejde a začne růst. Šíří se často zveličené zvěsti o obráceních, uzdraveních, viděních, proroctvích… V popředí jsou duchovní osobnosti, jejichž jméno se v raných fázích stává synonymem hnutí. Začnou se sjíždět lidé z kraje, města a později národa a dalších zemí světa. Probuzení se začíná šířit jako stepní požár a z malé skupiny vzniká nejprve hnutí a později –i když se tomu stoupenci hnutí brání – denominace. Růst se ale časem zákonitě vyčerpá, část lidí odchází, tříbí se názory a diskutuje o věrouce. Následují obvykle tři scénáře:

Denominalizace

Hnutí se denominalizuje, vytvoří mantinely učení, ustaví své služebnosti a začne hledat svoji identitu. Mnoho důrazů je přehodnoceno, vyrůstá generace teologů a vytváří se dělba správní moci mezi církevními institucemi. Úloha silných osobností otců zakladatelů končí a nastupuje generace jednotlivců, kteří dorostli k dospělosti, mají v něčem odlišné pohledy, ale vytvářejí stabilní a harmonický celek. Mladé víno se jednoduše vybouřilo a nyní začíná doba zrání. Kdo ochutná víno starší, pozná, že je lepší. Církev začíná přemýšlet jak bude plánovat vzdělání, misii a hledá své místo mezi ostatními církvemi. Podrží si své důrazy, ale pocit vlastní výlučnosti slábne. Ne každému hnutí se to ovšem podaří.

Permanentní burčák

Některá hnutí se denominalizace bojí a domnívají se, že být permanentním burčákem znamená setrvávat v první lásce. Hnutí je pak podobné dítěti, které odmítá dospět a stále by si chtělo hrát a donekonečna růst. Vlastní identita a odpovědnost jednotlivých údů je zatím neuskutečnitelná, a proto je podporováno vedení silnými jedinci. V tomto stádiu je hnutí nesmírně činorodé a vynakládá velké úsilí na nejrůznější aktivity. Vše se přitom podřizuje společnému cíli, kterým je další růst. Hlavní hybnou silou hnutí je mládež, která má nasazení, elán a potřebnou vitalitu. Přetrvává pocit výlučnosti. Když přesto růst ustává, hnutí hledá techniky, jak v probuzení pokračovat. Nachází proto alternativní a často nebezpečné zdroje duchovní moci a vytváří učení, jak Boha „rozproudit“, jak jím pohnout a jak „uvolnit Boží moc“. Pokud selhávají dlouhé půsty, „nátlakové“ modlitby a Bůh „správně nereaguje“, je na vině satan. Hnutí začne rozvíjet démonologii, koná astrální exorcismy a končí v experimentální teologii a nakonec v okultismu.

Kult

Tato fáze je často terminální, do které „permanentní burčák“ může nakonec vyústit. Hnutí „konečně“ nachází klíč k úspěchu, výlučné učení, ke kterému je možné dojít pouze zjevením. K tomuto zjevení mají přístup zpravidla nejvyšší představitelé hnutí a běžným členům je nedostupné. Měřítkem pravdy se stává jednota a co ji narušuje nemůže být pravdivé. Dochází pak ke sjednocení na vůdcově omylu. V tomto stádiu se potírá kritika (samozřejmě jen ta destruktivní). Ta konstruktivní je sice možná, ale vůdci ji vždy rozpoznají jako destruktivní. Probuzení se ale stejně nekoná, a tak se „vnitřní nepřítel“, kritici, pro jejichž přítomnost Bůh „nemůže“ požehnat, trestají a vylučují. Z hnutí se postupně stává kult, který „jediný“ je Bohem vybrán, aby nesl v dané zemi nové poselství. Obvykle dochází k vytváření vlastního věroučného systému, jehož cílem je vymezit se ostatním církvím. Jiné církve se sice nezavrhují, ale jsou nahlíženy jako určitý historický „předstupeň“ (případně úchylka), až přišla větší plnost představovaná současným hnutím. Bývá zde rovněž snaha přepsat církevní dějiny, které mají dokazovat oprávněnost nového učení. Například v doktrínách, které historická ortodoxie opustila (ariamnismus, origenismus, montanismus, ebjonimus apod.) se hledá opora pro vlastní existenci. Vše, co podpoří nové zjevení, se nyní hodí.

Tato tři stádia se samozřejmě mohou volně kombinovat a někdy se vytvářejí určité mezistupně. Je dobré si ale uvědomit, čemu se naše hnutí nebo naše církev více blíží a jaké tendence ve vývoji převládají. Ne každá nová pravda je špatná, stejně tak jako ne všechno nové je dobré. Užitečným měřítkem je položit si otázku, zda si dané hnutí vůbec připouští možnost omylu nebo zda si vytváří mechanismy, jak se korekce a kritiky primárně zbavit.