Vytisknout
Zobrazení: 978

Osoba

Jan Bunyan se narodil 28. listopadu v roce 1628 v Elstow poblíž Bedfordu v Anglii, v rodině kováře. Je znám nejen jako autor více než šedesáti knih s výrazně autobiografickými prvky, ale též jako nadaný a obdarovaný kazatel z období anglického puritanismu. Od svých vrstevníků se lišil zejména tím, že kázal a psal o tom, co sám prožil a ve svých knihách i proslovech vynikal zejména svojí fantazií a imaginací, které se projevovaly ve své jednoduchosti a přímočarosti, takže dodnes oslovoje široké řady posluchačů. Bunyan zemřel po strastiplném životě a dlouhém věznění ve svých šedesáti letech 31. srpna roku 1688.

Životopis

Uvádí se, že Bunyanovi rodiče byli křesťany a s křesťanstvím se Bunyan poprvé setkal právě v rodinném kruhu. Po krátké návštěvě školy v Bedfordu se nakonec vyučil kovářem a ve svých osmnácti letech se stal vojákem vojska Parlamentu. V květnu 1645 se účastnil obléhání Leicesteru v boji proti Karlovi I. Zde se setkal s ohnivými kázáními puritánských kazatelů, která v něm zanechala hluboký dojem, nicméně byl zároveň rozčarován amorálností řadových vojáků.

Ve svém životě mnohokrát unikl jen o vlas smrti, což si později vykládal jako projev Boží milosti, která se jej snažila přivést k Bohu. Jako chlapec se málem utopil v zálivu nebo si vyměnil službu s vojákem, který byl během své hlídky zastřelen. Již v devatenácti letech se poprvé oženil s chudou dívkou, která dostala věnem dvě knihy, které na Bunyana učinily nesmazatelný dojem. Jednou z nich byla „Praxis Pietatis“ od bangorského biskupa Bayleya, která mimo jiné ovlivnila i Jana Ámose Komenského. Druhou byla „Cesta prostého člověka k nebi“ (The Plan Man´s Path-way to Heaven) od Arthura Denta. Z tohoto manželství pochází čtyři děti z nichž nejstarší dcera Mary byla nevidomá.

Později, při jedné návštěvě Bedfordu, mimoděk zaslechl rozhovor nějakých žen, které svědčily o své víře, nutnosti pokání a zbožném životě. Na Bunyana, který do této doby žil světským životem, velmi zapůsobila slova o posvěcení a potřebě odolávat ďáblovým pokušením a nástrahám. Při rozhovoru s ženami se ještě více přesvědčil o své ztracenosti a svěřil svůj život do rukou Ježíše Krista. První léta života víry jsou svědectvím o jeho neustálém boji o víru, pádech a nových obnoveních. Bunyan se potýkal s heterodoxními směry, mezi které patřila například sekta Rantnerů, nebo zápasil s nutkavými myšlenkami, které mu zpochybňovaly jeho spásu, nutily ho rouhat se Bohu nebo zlořečit Kristu. Jednou, až do pokraje psychického zhroucení, odolával myšlence poklonit se satanu nebo se potýkal s těžce odolatelnými, obseantními myšlenkami zapřít Krista. Boj s obsesí je vůbec pro jeho prvních šest let života zcela typickým a jeho expresivní popis je pro Bunyanovo dílo příznačný.

V této, pro něho obtížné době, nalezl posilu v duchovním, Janu Giffordovi, pastorovi reformovaného baptistického společenství v Bedfordu, od kterého přijal zásadu nepřijímat nic, co by mu nebylo dosvědčeno Duchem svatým. V roce 1650 se proto Bunyan stává členem tohoto společenství. Giffordova rada pomohla Bunyanovi účinněji odolávat herezím, ke kterým měl pro svoji citově založenou povahu, znásobenou jeho pietistickým směřováním, sklon, nicméně se zdá, že jej upevnila i v jeho prožitkovém pojetí křesťanství, takže měl i nadále problém se vírou chopit Písma bez vnitřního prožitku. Právě zde lze hledat kořen i jeho zmíněné, vleklé duchovní krize, kterou prožíval v letech 1649 – 1653 a ze které vznikla jeho pozdější kniha „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená.“

V roce 1655, ve svých dvaceti sedmi letech, začíná soukromě a nesměle vyučovat z Písma. Důraz společenství na všeobecnost křesťanstva a autenticitu víry dále prohlubuje niternost až citovost Bunyanova křesťanství. V té době onemocněl souchotěmi a náhlá blízkost smrti jej ještě více upnula ke zkoumání vlastního nitra, a tak znovu a znovu můžeme být svědky Bunyanova zaměření se na své prožívání, které je vedeno snahou o dosažení téměř křesťanského perfekcionismu. Bunyan vždy, pokud byl zaměřen na sebe, shledal nedostatek víry, lásky a obecně křesťanských ctností.

A právě nyní, v době další životní krize, dostává nabídku duchovní služby v Bedfordském společenství. Šestileté vyčerpávající boje s obsesí, ze kterých jej vysvobozoval až pohled na Krista a jeho dokonalost, jej nakonec naučily důvěřovat Bohu nehledě na okolnosti, vnitřní boje a pokušení. Poznal, že Boží Slovo proměňuje, že je třeba jej kázat prostě a srozumitelně a že jako kazatel je povinnen mluvit i proti sobě, proti svým hříchům, proti své nevěře. Pevnost jeho slov, tryskajících z vnitřního prožitku, v kombinaci s jeho fantazií, schopností parafráze až fikce, z něho učinila poutavého kazatele, na jehož kázání se scházely stovky až tisíce věřících z celého blízkého i dalekého okolí. V roce 1656 vydává i svou první apologetickou publikaci „Výklad některých evangelijních pravd“ (Some Gospel-Truths Opened) ve které se vymezuje vůči kvakerům.

Když kázal Boží slovo, prožíval pokoj, sílu a moc, nicméně pod kazatelnou nadále prožíval trýznivá pokušení. Kázal to, co četl, čemu věřil, co prožil a své pocity a zápasy, pokud odporovaly Písmu, důsledně ignoroval. Konečně se naučil, že víra nestojí na pocitech, nýbrž na Písmu.

Jeho kázání však vzbudila žárlivost a odpor státní, anglikánské církve. Okolo jeho osoby vypukla doslova pomlouvačná kampaň, ve které byl očerňován jako tajný jezuita, cizoložník a polygamista. V roce 1658 mu zemřela jeho žena, která mu do této doby byla posilou v jeho zápasech a se kterou žil po dobu dvanácti let. Aby dal svým dětem novou matku, v roce 1659 se podruhé ženil a jeho nová žena, Elizabeth Bunyanová, mu porodila další tři děti. V té době byl již vyhlášeným a proslulým kazatelem.

V roce 1660 dochází ke zvratu, který bude mít na jeho život dalekosáhlý význam. Po restauraci Stuartovců dochází k prosazení zákona, který zakazoval neoficiální církve, krom církve anglikánské. Kazatelé se buď měli stát anglikány nebo opustit kazatelský úřad. Bunyan tento zákon ignoroval a začal působit v ilegalitě a kázal ve stodolách. 12. listopadu byl pozván kázat do kostela v Samselle, což se mu stalo osudným. Ačkoliv byl předem varován, shromáždění neodmítl a byl zatčen uprostřed své modlitby. Při výslechu odmítl nabídku propuštění za cenu rezignace na povolání kazatele.

V roce 1661 byl proto na tři měsíce uvězněn a protože opakovaně odmítal vzdát se kazatelského úřadu, strávil ve vězení celých dvanáct let. Během jeho uvěznění i jeho druhá žena těžce onemocněla a porodila mu mrtvé dítě. Ani amnestile krále a žádosti jeho ženy neobměkčily soudce k jeho propuštění. Po vypuknutí další vlny pronásledování začíná Bunyan kázat i ve vězení pro své spoluvězně z řad zatčených puritánů. Krom toho se ve vězení věnoval i psaní knih, na které během svého života na svobodě nenacházel čas.

Ještě za doby svého uvěznění, v roce 1672, je ordinován jako kazatel Bedfordského sboru a 9. května téhož roku dostává souhlas kázat. Stalo se tak na základě „Prohlášení shovívavosti“ vydaného Karlem II. Bunyan využívá příležitosti a začíná působit nejen kazatelsky, ale i misijně, a proto káže i v Londýně. Pro svoji přirozenou duchovní autoritu se o něm začíná mluvit jako o „biskupovi Bunyanovi“. Avšak již v roce 1677 je znovu uvězněn, jelikož Parlament odmítl ratifikovat Karlovo prohlášení.

V roce 1688, když se při průtrži mračen vracel z Readingu, kde pastoračně sloužil, těžce onemocněl, a při cestě do Londýna dne 31. srpna po deseti dnech vysokých horeček umírá. 3. září 1688 byl pochován na hřbitově Bunhill Fields v Londýně.

Dílo

Většina knih a spisů – uvádí se, že jich bylo okolo šedesáti – byla napsána v Bedfordské věznici. Mezi nejznámější spisy patří „Cesta Křesťana“, kterou vydal roku 1678 a v roce 1683 k němu připojil druhý díl „Cesta křesťanky“. V roce 1682 vydal „Svatou válku“ (The Holy War). Mezi další díla patří „Svaté město“ (The Holy City), „Obcování Křesťana“ (Christian Behaviour), „Vzkříšení z mrtvých“, (Resurrection of the Dead), „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená.“ (Grace Abounding to the chief of Sinners) a další.

Nejznámější Bunyanovou knihou je bezesporu „Cesta Křesťana“. Patří mezi křesťanskou klasiku a byla přložena do 82 jazyků. Zde Bunyan, formou alegorie, popisoval cestu křesťana z místa zkázy do svatého města. Popisuje zde Křesťana a řadu dalších postav, se kterými se Křesťan na své cestě setkává. Křesťan, resp. postava jeho autobiografické projekce, se setkává s mnoha fiktivními lidmi, kteří jej formují na jeho cestě víry.

Bunyan v knize napadá i nábožné pokrytce, které popisuje jako nepravé křesťany, kteří se domnívali, že cestu do Božího království si lze zkrátit tím, že nevstoupí dveřmi, tedy bez víry v Krista, získanou skrze pokání, ale přelezou ohradu. Těmto poutníkům pak chybělo bílé roucho, Pověřovací listina a Pečeť Ducha svatého. Také oni se sice na čas zařadili téměř nerozeznatelně mezi ostatní, ale pouze do doby, než přišli na břeh Těžkosti, kde se u Pramene cesty rozbíhaly. První cesta se jmenovala Obtížnost, druhá Záhuba a třetí Nebezpečí. Zatímco Křesťan si zvolil úzkou cestu Obtížnosti, Formalista a Pokrytec si zvolili příjemné, pohodlné a nenáročné cesty Nebezpečí a Záhuby, na kterých zahynuli. Kniha se tak stala poučením, posilou a napomenutím řadě křesťanů v jejich životní pouti do Božího království.

Další knihou, kterou je třeba zmínit, je autobiografická kniha „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená“. Bunyan zde popisuje úsek své životní pouti, kdy je vnitřně vyčerpán neustálým zápasem odolat hlasům, které jej vedou zříci se Krista. Nakonec ve své mysli rezignoval a byl okamžitě obviněn ze zapření Krista. Ve svém myšlení prožíval trýznivá a mnohaměsícová muka, kde mezi sebou zápasila řada biblických veršů, kterým nedokázal silou své vůle odolat.

Stále znovu a znovu slyšel verš o Ezauovi, který ztratil požehnání a tento verš jej přepadal, takže zcela paralyzoval jeho víru ve vlastní záchranu. Nakonec nalezl vysvobození v Boží milosti, které se lze chopit jen prostou vírou v Boží zaslíbení. Kdo se s podobným vnitřním zápasem nesetkal, může mít při četbě knihy až pocit, že Bunayn nebyl zcela duševně zdravým člověkem. Nicméně kniha důsledně popisuje duchovní boj na úrovni myšlenek, kterému je čas od času, v různé intenzitě, vydán snad každý úpřímný křesťan a kterému proto kniha může být posilou.

Díla pojednávající o Bunyanovi

O Bunyanovi byla napsána řada publikací. Mezi nejznámější patří životopis od Thomase Babingtona, který tvoří i heslo v 11. vydání Encyclopedia Britannica nebo rozsáhlejší publikace „John Bunyan, His Life, Times, and Work“ od Johna Browna. S rozborem Bunyanova díla se lze seznámit v knihých „English Men of Letters Series“ od Jamese A. Froudeho, která obsahuje i kritiku Bunyanovy teologie a s přehledem Bunynových děl je rovněž možné se seznámit v publikaci „Great Writers Series“ od Canona Vanablese nebo v knize „John Bunyan“ od W. Hale Whiteho. Ve slovenštině vyšla rovněž zajímavá kniha „Krehkí velikáni“ od Gaiuse Daviese, který popisuje Bunyanův životopis, respektive jeho obsesní myšlenky z pohledu věřícího lékaře. Většinu Bunaynových knih si lze v angličtině přečíst i na Internetu .