Vytisknout
Zobrazení: 3204

Co je šikana a jak se zjišťuje?

Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.

Tuto definici je ještě třeba upřesnit:

Šikanou nazýváme ubližování mezi těmi, kteří jsou ve stejn ém postavení, ve škole tedy mezi žáky nebo studenty, ve sportovním oddíle mezi sportovci, ve vězení mezi vězni, na pracovišti mezi spolupracovníky atd.

Je samozřejmě možné nazvat šikanou i ubližování žákům ze strany učitele nebo i ubližování učitelům ze strany žáků, sekýrování pracovníků ze strany nadřízeného, jednání úředníka, který obtěžuje občany vyžadováním zbytečných potvrzení atd., těmito druhy šikany se zde však nezabýváme.

Mezi agresorem a obětí je osobní asymetrický vztah moci. To znamená, že oběť ví, kdo jí ubližuje, bojí se ho, je závislá na jeho rozmarech.

Jaké konkrétní ubližování označíme za šikanu? Obyčejně rozlišujeme šikanu přímou a nepřímou.

Přímá šikana je velmi rozmanitá. Spočívá zejména:

v násilí všeho druhu: působení bolest i bitím, kopáním, bodáním, pálením atd., ponižující tělesná manipulace obnažováním, nucením sníst nebo vypít něco odporného, poškozování a braní osobních věcí, oblečení, školních potřeb, jídla, peněz atd., tedy chování, jež zákon označuje a trestá jako loupež,

ve slovním napadání nadávkami, posměchem, urážením postiženého a jeho rodiny,

v zotročování , kdy je postižený hrozbami nebo bitím donucen konat něco ponižujícího nebo zakázaného, např. posluhovat svým “pánům“, ukrást pro ně něco v obchodě, nebo dokonce pro jejich zábavu zkopat jiného žáka.

Nepřímá šikana spočívá v sociální izolaci spolužáka, kterého druzí neberou na vědomí, se kterým se nemluví, je vylučován z činností skupiny atd. Tato forma, používaná častěji dívkami, je někdy trýznivější než přímá šikana. Dítě se zoufale snaží zavděčit a přizpůsobit, může např. začít zlobit a lajdat, jen aby tak projevilo solidaritu se “stádem“ a zavděčilo se, ale jen se víc zesměšňuje a v očích třídy ztrácí prestiž.

Nepřímá šikana se často kombinuje s přímou, začátek může být jak v přímé, tak v nepřímé variantě. Dítětem, kterému se začne otevřeně ubližovat, se zákonitě začne postupně i pohrdat a bude v kolektivu izolované, a naopak izolované dítě je vždycky v nebezpečí, že přijdou nadávky a nakonec i ty kopance, ne-li něco ještě surovějšího.

Formy šikany jsou rozmanité. Někdy je ve hře sexuální zájem, jindy rasismus.

Nemožnost či neschopnost obrany je pro definici šikany zásadní. Může být dána nějakým handicapem postiženého, jeho tělesnou slabostí a nešikovností, případně invaliditou, opožděným rozumovým vývojem, neurotickou plachostí - anebo prostě tím, že agresorů je několik a postiženého snadno přemohou.

Příčiny a důvody šikany jsou stejně rozmanité jako její projevy a budeme se jimi později podrobně zabývat. Především jsou zde příčiny individuální, dané na jedné straně vlastnostmi agresorů, na druhé straně vlastnostmi obětí; tyto vlastnosti bývají trvalé. Mezi běžné motivy agresorů patří “bavení“ třídy, u chlapců předvádění se před dívkami. Ve hře však bývá i sadistické uspokojení z týrání jiné lidské bytosti, pocit moci a pocit nadřazenosti (kompenzace pocitů méněcennosti!). Šikanování oběti přitom zároveň slouží upevnění moci agresorů nad celým kolektivem, protože se při něm názorně předvádí, co by mohlo potkat každého, kdo by se vzepřel jejich vůli, vstřícný k pedagogům (“šplhoun“), nebo kdo by dokonce “bonzoval“. Šikanování přináší agresorům často také přímý zisk z vykořisťování oběti, jež bývá nucena k různým službám, okrádána o věci nebo peníze, dokonce nucena pro agresory krást.

Co není šikana

Býváme v pokušení pojem šikany příliš rozšiřovat tím, že do něj zahrneme různé druhy jednání, které je násilné nebo různými způsoby druhé poškozuje, ale které neodpovídá definici. Jsou to především rvačky mezi přibližně stejně silnými žáky, krádeže a pomluvy (ledaže by byly součástí a nástrojem sociální izolace, pak o šikanu jde). Za šikanu také neoznačíme vydírání celé třídy skupinou rváčů (“Dej, nebo budeš bit!“), i když se opakuje. Nadvláda takového “gangu“ ve třídě ovšem velmi často vede k šikanování některého žáka nebo celé skupiny. Rasové násilí, jež není bohužel mezi dětmi vzácné, může, ale nemusí mít formu šikany, stejně tak hrubé “kanadské žerty“. Ani přinucení spolužáka, aby kradl nebo se zúčastnil jiné trestné činnosti, není vždycky možno označit za šikanu, i když se občas vyskytuje jako součást šikany.

Sexuální obtěžování (harassment) může být formou šikanování, někdy je však obtížné určit podíl viny na straně obtěžované dívky. Ta může chlapce více či méně vědomě dráždit, a vyprovokovat tak jednání, se kterým nepočítala.

Škádlení je mezi žáky běžná zábava a zároveň důležitá škola sociální komunikace, vzájemného poznávání a sbližování. Problém je v tom, že co pro jednoho škádleného žáka je dobrá, nebo alespoň přijatelná legrace a dokonce vítaný projev pozornosti, který s potěšením oplácí, to druhého, citlivějšího žáka už ponižuje nebo uráží. V případě opakování jde pak jednoznačně o šikanu, rozeznat ji však může vyžadovat pedagogický cit, zkušenost a někdy i soustředěnou pozornost, tedy kus práce. Tvrzení, že jde o ?pouhé nevinné škádlení“, je běžnou výmluvou agresorů, jejich rodičů, někdy bohužel i pedagogů, kteří nejsou ochotni nebo schopni řešit závažnou šikanu - proto ji vědomě bagatelizují označením za škádlení.

V současné době, kdy je autorita pedagogů katastrofálně oslabena (ve jménu falešně chápaných “práv“ dítěte a zásad liberální výchovy), se učitel někdy dostává do postavení, které připomíná oběť šikanování: Musí si nechat líbit drzost, vyrušování, otevřenou neposlušnost, ba i nadávky, dokonce i hrozbu násilím. Některých žáků se doslova doprošuje, aby ho nechali konat svou práci, a činí mu potíže psát na tabuli, neboť se bojí obrátit ke třídě zády. Může i odejít ze třídy popliván. Tento odporný jev se sice podobá šikaně, ale nebudeme ho tak nazývat.

Jak je to s takzvanou kyberšikanou? Kyberšikana spočívá v tom, že se na internetu zveřejňují o oběti pomluvy, nebo i pravdivé, ale choulostivé informace z jejího soukromí, včetně obrazového materiálu (v současné době snadno získávaného mobilním telefonem). Obrázky bývají navíc upravené tak, aby oběť co nejvíce zostudily. Oběť zde tedy máme, a její trýznění tímto způsobem může pokračovat dlouhou dobu, může být také mimořádně kruté. To vše jsou charakteristické znaky šikany, chybí však typický asymetrický osobní vztah mezi obětí a agresorem. Při šikaně, jak jsme ji definovali, agresor demonstruje svou moc a převahu. On je ten, kdo si díky své převaze může dovolit oběť pokořovat, zotročit atd. Při kyberšikaně naproti tomu agresor může zůstat skrytý, někdy jde o zbraň slabého zákeřníka, možná dokonce o pomstu toho, kdo se stal obětí šikany, a komu proto nebudeme jeho počínání příliš zazlívat. - Internet může být tedy nástrojem umocňujícím šikanu, když je zahanbující materiál získán za použití násilí, např. když jde o fotografii nebo video zachycující oběť ve chvíli trýznění, nebo když se celá skupina spolužáků domluví na vytvoření a “propagaci“ internetové stránky, na níž je oběť ostouzena.

Na závěr je třeba přiznat, že přesná definice šikany neexistuje, v některých případech i odborník váhá, zda jde o šikanu nebo jen o něco, co se šikaně podobá. Pro praxi to však není velký problém, zlu musíme bránit, ať se jmenuje tak, nebo onak. Rozhodující je poznat závažnost problému a najít jak odvahu, tak moudrost a dostatek informací k jeho řešení.