Podrobnosti
Zobrazení: 2093

Osoba

Jan Bunyan se narodil 28. listopadu v roce 1628 v Elstow poblíž Bedfordu v Anglii, v rodině kováře. Je znám nejen jako autor více než šedesáti knih s výrazně autobiografickými prvky, ale též jako nadaný a obdarovaný kazatel z období anglického puritanismu. Od svých vrstevníků se lišil zejména tím, že kázal a psal o tom, co sám prožil a ve svých knihách i proslovech vynikal zejména svojí fantazií a imaginací, které se projevovaly ve své jednoduchosti a přímočarosti, takže dodnes oslovoje široké řady posluchačů. Bunyan zemřel po strastiplném životě a dlouhém věznění ve svých šedesáti letech 31. srpna roku 1688.

Životopis

Uvádí se, že Bunyanovi rodiče byli křesťany a s křesťanstvím se Bunyan poprvé setkal právě v rodinném kruhu. Po krátké návštěvě školy v Bedfordu se nakonec vyučil kovářem a ve svých osmnácti letech se stal vojákem vojska Parlamentu. V květnu 1645 se účastnil obléhání Leicesteru v boji proti Karlovi I. Zde se setkal s ohnivými kázáními puritánských kazatelů, která v něm zanechala hluboký dojem, nicméně byl zároveň rozčarován amorálností řadových vojáků.

Ve svém životě mnohokrát unikl jen o vlas smrti, což si později vykládal jako projev Boží milosti, která se jej snažila přivést k Bohu. Jako chlapec se málem utopil v zálivu nebo si vyměnil službu s vojákem, který byl během své hlídky zastřelen. Již v devatenácti letech se poprvé oženil s chudou dívkou, která dostala věnem dvě knihy, které na Bunyana učinily nesmazatelný dojem. Jednou z nich byla „Praxis Pietatis“ od bangorského biskupa Bayleya, která mimo jiné ovlivnila i Jana Ámose Komenského. Druhou byla „Cesta prostého člověka k nebi“ (The Plan Man´s Path-way to Heaven) od Arthura Denta. Z tohoto manželství pochází čtyři děti z nichž nejstarší dcera Mary byla nevidomá.

Později, při jedné návštěvě Bedfordu, mimoděk zaslechl rozhovor nějakých žen, které svědčily o své víře, nutnosti pokání a zbožném životě. Na Bunyana, který do této doby žil světským životem, velmi zapůsobila slova o posvěcení a potřebě odolávat ďáblovým pokušením a nástrahám. Při rozhovoru s ženami se ještě více přesvědčil o své ztracenosti a svěřil svůj život do rukou Ježíše Krista. První léta života víry jsou svědectvím o jeho neustálém boji o víru, pádech a nových obnoveních. Bunyan se potýkal s heterodoxními směry, mezi které patřila například sekta Rantnerů, nebo zápasil s nutkavými myšlenkami, které mu zpochybňovaly jeho spásu, nutily ho rouhat se Bohu nebo zlořečit Kristu. Jednou, až do pokraje psychického zhroucení, odolával myšlence poklonit se satanu nebo se potýkal s těžce odolatelnými, obseantními myšlenkami zapřít Krista. Boj s obsesí je vůbec pro jeho prvních šest let života zcela typickým a jeho expresivní popis je pro Bunyanovo dílo příznačný.

V této, pro něho obtížné době, nalezl posilu v duchovním, Janu Giffordovi, pastorovi reformovaného baptistického společenství v Bedfordu, od kterého přijal zásadu nepřijímat nic, co by mu nebylo dosvědčeno Duchem svatým. V roce 1650 se proto Bunyan stává členem tohoto společenství. Giffordova rada pomohla Bunyanovi účinněji odolávat herezím, ke kterým měl pro svoji citově založenou povahu, znásobenou jeho pietistickým směřováním, sklon, nicméně se zdá, že jej upevnila i v jeho prožitkovém pojetí křesťanství, takže měl i nadále problém se vírou chopit Písma bez vnitřního prožitku. Právě zde lze hledat kořen i jeho zmíněné, vleklé duchovní krize, kterou prožíval v letech 1649 – 1653 a ze které vznikla jeho pozdější kniha „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená.“

V roce 1655, ve svých dvaceti sedmi letech, začíná soukromě a nesměle vyučovat z Písma. Důraz společenství na všeobecnost křesťanstva a autenticitu víry dále prohlubuje niternost až citovost Bunyanova křesťanství. V té době onemocněl souchotěmi a náhlá blízkost smrti jej ještě více upnula ke zkoumání vlastního nitra, a tak znovu a znovu můžeme být svědky Bunyanova zaměření se na své prožívání, které je vedeno snahou o dosažení téměř křesťanského perfekcionismu. Bunyan vždy, pokud byl zaměřen na sebe, shledal nedostatek víry, lásky a obecně křesťanských ctností.

A právě nyní, v době další životní krize, dostává nabídku duchovní služby v Bedfordském společenství. Šestileté vyčerpávající boje s obsesí, ze kterých jej vysvobozoval až pohled na Krista a jeho dokonalost, jej nakonec naučily důvěřovat Bohu nehledě na okolnosti, vnitřní boje a pokušení. Poznal, že Boží Slovo proměňuje, že je třeba jej kázat prostě a srozumitelně a že jako kazatel je povinnen mluvit i proti sobě, proti svým hříchům, proti své nevěře. Pevnost jeho slov, tryskajících z vnitřního prožitku, v kombinaci s jeho fantazií, schopností parafráze až fikce, z něho učinila poutavého kazatele, na jehož kázání se scházely stovky až tisíce věřících z celého blízkého i dalekého okolí. V roce 1656 vydává i svou první apologetickou publikaci „Výklad některých evangelijních pravd“ (Some Gospel-Truths Opened) ve které se vymezuje vůči kvakerům.

Když kázal Boží slovo, prožíval pokoj, sílu a moc, nicméně pod kazatelnou nadále prožíval trýznivá pokušení. Kázal to, co četl, čemu věřil, co prožil a své pocity a zápasy, pokud odporovaly Písmu, důsledně ignoroval. Konečně se naučil, že víra nestojí na pocitech, nýbrž na Písmu.

Jeho kázání však vzbudila žárlivost a odpor státní, anglikánské církve. Okolo jeho osoby vypukla doslova pomlouvačná kampaň, ve které byl očerňován jako tajný jezuita, cizoložník a polygamista. V roce 1658 mu zemřela jeho žena, která mu do této doby byla posilou v jeho zápasech a se kterou žil po dobu dvanácti let. Aby dal svým dětem novou matku, v roce 1659 se podruhé ženil a jeho nová žena, Elizabeth Bunyanová, mu porodila další tři děti. V té době byl již vyhlášeným a proslulým kazatelem.

V roce 1660 dochází ke zvratu, který bude mít na jeho život dalekosáhlý význam. Po restauraci Stuartovců dochází k prosazení zákona, který zakazoval neoficiální církve, krom církve anglikánské. Kazatelé se buď měli stát anglikány nebo opustit kazatelský úřad. Bunyan tento zákon ignoroval a začal působit v ilegalitě a kázal ve stodolách. 12. listopadu byl pozván kázat do kostela v Samselle, což se mu stalo osudným. Ačkoliv byl předem varován, shromáždění neodmítl a byl zatčen uprostřed své modlitby. Při výslechu odmítl nabídku propuštění za cenu rezignace na povolání kazatele.

V roce 1661 byl proto na tři měsíce uvězněn a protože opakovaně odmítal vzdát se kazatelského úřadu, strávil ve vězení celých dvanáct let. Během jeho uvěznění i jeho druhá žena těžce onemocněla a porodila mu mrtvé dítě. Ani amnestile krále a žádosti jeho ženy neobměkčily soudce k jeho propuštění. Po vypuknutí další vlny pronásledování začíná Bunyan kázat i ve vězení pro své spoluvězně z řad zatčených puritánů. Krom toho se ve vězení věnoval i psaní knih, na které během svého života na svobodě nenacházel čas.

Ještě za doby svého uvěznění, v roce 1672, je ordinován jako kazatel Bedfordského sboru a 9. května téhož roku dostává souhlas kázat. Stalo se tak na základě „Prohlášení shovívavosti“ vydaného Karlem II. Bunyan využívá příležitosti a začíná působit nejen kazatelsky, ale i misijně, a proto káže i v Londýně. Pro svoji přirozenou duchovní autoritu se o něm začíná mluvit jako o „biskupovi Bunyanovi“. Avšak již v roce 1677 je znovu uvězněn, jelikož Parlament odmítl ratifikovat Karlovo prohlášení.

V roce 1688, když se při průtrži mračen vracel z Readingu, kde pastoračně sloužil, těžce onemocněl, a při cestě do Londýna dne 31. srpna po deseti dnech vysokých horeček umírá. 3. září 1688 byl pochován na hřbitově Bunhill Fields v Londýně.

Dílo

Většina knih a spisů – uvádí se, že jich bylo okolo šedesáti – byla napsána v Bedfordské věznici. Mezi nejznámější spisy patří „Cesta Křesťana“, kterou vydal roku 1678 a v roce 1683 k němu připojil druhý díl „Cesta křesťanky“. V roce 1682 vydal „Svatou válku“ (The Holy War). Mezi další díla patří „Svaté město“ (The Holy City), „Obcování Křesťana“ (Christian Behaviour), „Vzkříšení z mrtvých“, (Resurrection of the Dead), „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená.“ (Grace Abounding to the chief of Sinners) a další.

Nejznámější Bunyanovou knihou je bezesporu „Cesta Křesťana“. Patří mezi křesťanskou klasiku a byla přložena do 82 jazyků. Zde Bunyan, formou alegorie, popisoval cestu křesťana z místa zkázy do svatého města. Popisuje zde Křesťana a řadu dalších postav, se kterými se Křesťan na své cestě setkává. Křesťan, resp. postava jeho autobiografické projekce, se setkává s mnoha fiktivními lidmi, kteří jej formují na jeho cestě víry.

Bunyan v knize napadá i nábožné pokrytce, které popisuje jako nepravé křesťany, kteří se domnívali, že cestu do Božího království si lze zkrátit tím, že nevstoupí dveřmi, tedy bez víry v Krista, získanou skrze pokání, ale přelezou ohradu. Těmto poutníkům pak chybělo bílé roucho, Pověřovací listina a Pečeť Ducha svatého. Také oni se sice na čas zařadili téměř nerozeznatelně mezi ostatní, ale pouze do doby, než přišli na břeh Těžkosti, kde se u Pramene cesty rozbíhaly. První cesta se jmenovala Obtížnost, druhá Záhuba a třetí Nebezpečí. Zatímco Křesťan si zvolil úzkou cestu Obtížnosti, Formalista a Pokrytec si zvolili příjemné, pohodlné a nenáročné cesty Nebezpečí a Záhuby, na kterých zahynuli. Kniha se tak stala poučením, posilou a napomenutím řadě křesťanů v jejich životní pouti do Božího království.

Další knihou, kterou je třeba zmínit, je autobiografická kniha „Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená“. Bunyan zde popisuje úsek své životní pouti, kdy je vnitřně vyčerpán neustálým zápasem odolat hlasům, které jej vedou zříci se Krista. Nakonec ve své mysli rezignoval a byl okamžitě obviněn ze zapření Krista. Ve svém myšlení prožíval trýznivá a mnohaměsícová muka, kde mezi sebou zápasila řada biblických veršů, kterým nedokázal silou své vůle odolat.

Stále znovu a znovu slyšel verš o Ezauovi, který ztratil požehnání a tento verš jej přepadal, takže zcela paralyzoval jeho víru ve vlastní záchranu. Nakonec nalezl vysvobození v Boží milosti, které se lze chopit jen prostou vírou v Boží zaslíbení. Kdo se s podobným vnitřním zápasem nesetkal, může mít při četbě knihy až pocit, že Bunayn nebyl zcela duševně zdravým člověkem. Nicméně kniha důsledně popisuje duchovní boj na úrovni myšlenek, kterému je čas od času, v různé intenzitě, vydán snad každý úpřímný křesťan a kterému proto kniha může být posilou.

Díla pojednávající o Bunyanovi

O Bunyanovi byla napsána řada publikací. Mezi nejznámější patří životopis od Thomase Babingtona, který tvoří i heslo v 11. vydání Encyclopedia Britannica nebo rozsáhlejší publikace „John Bunyan, His Life, Times, and Work“ od Johna Browna. S rozborem Bunyanova díla se lze seznámit v knihých „English Men of Letters Series“ od Jamese A. Froudeho, která obsahuje i kritiku Bunyanovy teologie a s přehledem Bunynových děl je rovněž možné se seznámit v publikaci „Great Writers Series“ od Canona Vanablese nebo v knize „John Bunyan“ od W. Hale Whiteho. Ve slovenštině vyšla rovněž zajímavá kniha „Krehkí velikáni“ od Gaiuse Daviese, který popisuje Bunyanův životopis, respektive jeho obsesní myšlenky z pohledu věřícího lékaře. Většinu Bunaynových knih si lze v angličtině přečíst i na Internetu .

Podrobnosti
Zobrazení: 2744

Nedávno jsem si pročítal dějiny církve 18–19. století. Znovu jsem si uvědomil, že mnohá učení, se kterými se dnes setkáváme, tu byla již tehdy. Například obnova úřadu apoštolů, očekávání velkého probuzení poslední doby, proroci, kteří jsou přesvědčení, že stejně jako Bůh vidí člověku až do srdce, ztotožňování církve a Božího království, zkoumání hierarchie padlých andělů a podobně. Někdy tato učení byla přizpůsobena biblickému kontextu, jindy se vyhrotila do té míry, že se vymkla ortodoxii. Jak k tomu došlo? Pokusil jsem se vytvořit malé zevšeobecnění:

Nejprve se někde v církvi začne scházet malá skupina křesťanů, která se modlí a společně studuje Písmo. Dříve nebo později dojde ke konfliktu s vedením, skupina je vyloučena nebo odejde a začne růst. Šíří se často zveličené zvěsti o obráceních, uzdraveních, viděních, proroctvích… V popředí jsou duchovní osobnosti, jejichž jméno se v raných fázích stává synonymem hnutí. Začnou se sjíždět lidé z kraje, města a později národa a dalších zemí světa. Probuzení se začíná šířit jako stepní požár a z malé skupiny vzniká nejprve hnutí a později –i když se tomu stoupenci hnutí brání – denominace. Růst se ale časem zákonitě vyčerpá, část lidí odchází, tříbí se názory a diskutuje o věrouce. Následují obvykle tři scénáře:

Denominalizace

Hnutí se denominalizuje, vytvoří mantinely učení, ustaví své služebnosti a začne hledat svoji identitu. Mnoho důrazů je přehodnoceno, vyrůstá generace teologů a vytváří se dělba správní moci mezi církevními institucemi. Úloha silných osobností otců zakladatelů končí a nastupuje generace jednotlivců, kteří dorostli k dospělosti, mají v něčem odlišné pohledy, ale vytvářejí stabilní a harmonický celek. Mladé víno se jednoduše vybouřilo a nyní začíná doba zrání. Kdo ochutná víno starší, pozná, že je lepší. Církev začíná přemýšlet jak bude plánovat vzdělání, misii a hledá své místo mezi ostatními církvemi. Podrží si své důrazy, ale pocit vlastní výlučnosti slábne. Ne každému hnutí se to ovšem podaří.

Permanentní burčák

Některá hnutí se denominalizace bojí a domnívají se, že být permanentním burčákem znamená setrvávat v první lásce. Hnutí je pak podobné dítěti, které odmítá dospět a stále by si chtělo hrát a donekonečna růst. Vlastní identita a odpovědnost jednotlivých údů je zatím neuskutečnitelná, a proto je podporováno vedení silnými jedinci. V tomto stádiu je hnutí nesmírně činorodé a vynakládá velké úsilí na nejrůznější aktivity. Vše se přitom podřizuje společnému cíli, kterým je další růst. Hlavní hybnou silou hnutí je mládež, která má nasazení, elán a potřebnou vitalitu. Přetrvává pocit výlučnosti. Když přesto růst ustává, hnutí hledá techniky, jak v probuzení pokračovat. Nachází proto alternativní a často nebezpečné zdroje duchovní moci a vytváří učení, jak Boha „rozproudit“, jak jím pohnout a jak „uvolnit Boží moc“. Pokud selhávají dlouhé půsty, „nátlakové“ modlitby a Bůh „správně nereaguje“, je na vině satan. Hnutí začne rozvíjet démonologii, koná astrální exorcismy a končí v experimentální teologii a nakonec v okultismu.

Kult

Tato fáze je často terminální, do které „permanentní burčák“ může nakonec vyústit. Hnutí „konečně“ nachází klíč k úspěchu, výlučné učení, ke kterému je možné dojít pouze zjevením. K tomuto zjevení mají přístup zpravidla nejvyšší představitelé hnutí a běžným členům je nedostupné. Měřítkem pravdy se stává jednota a co ji narušuje nemůže být pravdivé. Dochází pak ke sjednocení na vůdcově omylu. V tomto stádiu se potírá kritika (samozřejmě jen ta destruktivní). Ta konstruktivní je sice možná, ale vůdci ji vždy rozpoznají jako destruktivní. Probuzení se ale stejně nekoná, a tak se „vnitřní nepřítel“, kritici, pro jejichž přítomnost Bůh „nemůže“ požehnat, trestají a vylučují. Z hnutí se postupně stává kult, který „jediný“ je Bohem vybrán, aby nesl v dané zemi nové poselství. Obvykle dochází k vytváření vlastního věroučného systému, jehož cílem je vymezit se ostatním církvím. Jiné církve se sice nezavrhují, ale jsou nahlíženy jako určitý historický „předstupeň“ (případně úchylka), až přišla větší plnost představovaná současným hnutím. Bývá zde rovněž snaha přepsat církevní dějiny, které mají dokazovat oprávněnost nového učení. Například v doktrínách, které historická ortodoxie opustila (ariamnismus, origenismus, montanismus, ebjonimus apod.) se hledá opora pro vlastní existenci. Vše, co podpoří nové zjevení, se nyní hodí.

Tato tři stádia se samozřejmě mohou volně kombinovat a někdy se vytvářejí určité mezistupně. Je dobré si ale uvědomit, čemu se naše hnutí nebo naše církev více blíží a jaké tendence ve vývoji převládají. Ne každá nová pravda je špatná, stejně tak jako ne všechno nové je dobré. Užitečným měřítkem je položit si otázku, zda si dané hnutí vůbec připouští možnost omylu nebo zda si vytváří mechanismy, jak se korekce a kritiky primárně zbavit.

Podrobnosti
Zobrazení: 2101

Důchodci nemají na nájmy. Musí se stěhovat

Tisíce důchodců neutáhnou zvyšující se nájemné v bytech s deregulovaným nájemným, které stoupá rychleji než jejich důchod. Největší potíže mají senioři v Praze a Brně, informují v pátečním vydání Lidové noviny.



Jediným řešením je odstěhovat se - do menších bytů, do chat v zahrádkářských koloniích, k příbuzným nebo do domovů důchodců. Ti méně šťastní mohou skončit na ulici. Aktuálně je podle Lidových novin ohroženo několik tisíc důchodců v Praze a stovky v Brně. Deregulaci však odnášejí i rodiny s nízkými příjmy.

Ačkoli v Praze a ve většině krajských měst skončí deregulace až 1. ledna 2013, už nyní dosahují regulované činže tržních výší, zejména ve větších bytech v kvalitních lokalitách.

Zvyšuje se také poptávka po domovech důchodců, čekací doba může být v Praze několik let. Problém je i dostat se do domu s pečovatelskou službou. Potíž je i sehnat menší a levnější byt - po nich je největší poptávka, uvádí Lidové noviny.

"Mezi bezdomovci přibývá hodně starších lidí, kteří neutáhli bydlení, protože pro ně bylo moc drahé," řekl Lidovým novinám Ondřej Šuhaj z Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, spadajícího pod Armádu spásy ČR. Centrum tyto lidi v nouzi krátkodobě ubytuje a sežene jim bydlení v azylových domech.

Autor: Zdeněk Michora

Podrobnosti
Zobrazení: 2034

Občas se může stát, že se někteří bibličtí učitelé snaží implicitně prokázat, že celá dvě tisíciletí církevních dějin a dějin dogmatu jsou takřka omylem, a že teprve až nyní jsme poznali správný výklad Písma. Pokusil jsem se proto, velmi jednoduše, načrtnout několik základních chybných christologických směrů, které se vyskytovaly v prvních šesti stoletích církevních dějin. Tyto nauky byly na základě podrobných a dlouhodobých rozborů Písem odmítnuty a dodnes jsou odmítány jak katolickými, tak protestantskými církvemi i ortodoxním pravoslavím (krom monofyzitů). Ten, kdo by je přesto chtěl zastávat, vyvazuje se tak z učení rodiny křesťanských církví.

Základní dogma christologie (které pro srozumitelnost ve zkratce parafrázuji) vychází z předpokladu, že Pán Ježíš měl lidského ducha, duši i tělo a byl plně člověkem, zrozeným z ženy, tělesně zemřel a tělesně vstal z mrtvých. Zároveň byl Synem Božím, zplozeným před věky z Boha a skrze něho a pro něho byl učiněn svět viditelný i neviditelný. On je počátek i konec všeho co je a nic není co by nepovstalo skrze Něho. Způsobem bytí byl roven Bohu a plnost Božství v něm přebývala tělesně. Ježíš z Nazaretu byl tedy stoprocentní Bůh a stoprocentní člověk.

  1. Nebyl Bohem nižší kategorie, který kdysi nebyl, jak učil Areios.
  2. Nebyl adoptován za Boha až při křtu, jak učil Nestorios.
  3. Nebyl Bohem, který měl jen zdánlivé tělo, jak učili doketisté.
  4. Nebyl Božím Duchem, který jen oblékl lidské tělo, jak učil Apollinarios.
  5. Nebyl jednou osobou vystupující ve třech dějinných úlohách, jak učili modalisté.

Ježíš měl plně lidskou a plně božskou přirozenost, nerozdělenou a nesmísenou. V jeho osobě byly dvě vůle, božská a lidská, působící ve shodě. Tělesného utrpení přitom byla účastna jen Kristova lidská přirozenost a vůle lidská byla poddána vůli božské. Kristus je tedy Bohočlověk, Syn Boží i lidský v jedné osobě.

Odhlédneme-li od dějinné posloupnosti, dají se tyto body dynamicky shrnout v Apoštolském vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,Stvo­řitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého,narodil se z Marie panny,trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel, a byl pohřben, sestoupil do pekel,třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, z mrtvých vstání a život věčný. Amen.

Jak si můžeme povšimnout, tyto odchylky od pravověří nezůstaly jen historickým artefaktem. Dodnes tvoří pilíře moderních herezí počínaje Svědky Jehovovými (Arianismus), přes Branhamismus (modalismus), adventismus (popírá Kristovo sestoupení do pekel a nechává dočasně zaniknout věčnou, božskou přirozenost) nebo hnutí Víry (nechává Krista duchovně zemřít, případně v pekle, po jeho tělesné smrti, nechává trpět Kristovu božskou přirozenost). Všimněme si, že tato hnutí tvoří jakési protipóly:

Předůraznění Kristova Božství (Branhamismus) a nerespektování Kristova Božství (Jehovismus). Popírání Kristova sestoupení do pekel (adventismus) a vidění spásného prvku v Kristově sestoupení do pekel (hnutí Víry).

Lze si všimnout, že tyto doktríny vždy:

  1. Snižují Krista na pouhou úroveň člověka,
  2. zbožšťují člověka povýšením jej na úroveň Krista.

Protipóly tudíž stojí na kružnici, nikoliv v přímce, a čím více se vzdalují, tím více se zároveň sbližují. Jehovismus tudíž není o nic méně nebezpečný než Branhamismus. Stejně tak – po christologické stránce – adventismus není o nic méně nebezpečný než hnutí Víry. Rovněž je dobré si povšimnout, že Jehovismus vychází historicky z raného adventismu a hnutí Víry z části navazuje na Branhamismus.

Prakticky v každém století se tak v malém odvíjí to, co se odvíjelo v prvních stoletích církevních dějin. Člověka tak bezděky napadá, že bludní duchové neumírají s představiteli těchto směrů, ale hledají si své vyjádření v historické církvi každé doby.

A tak církev znovu a znovu povstává, aby se s těmito učeními vypořádala a vytěsnila je z rámce pravověří. Nebude tomu jinak ani v dnešní době. Je zajímavé, že i obrana heterodoxních učení je stále stejná. Mluví se o lásce, jednotě a toleranci, případně se rozvíjí učení o „pomazané, silné lidské autoritě“, která je veřejně nekritizovatelná. Jindy je lidská, dozorčí autorita, naopak zpochybněna zcela a jedinci nesoucí daná učení pak nejsou nikomu zodpovědní, nejsou vykazatelní ani káznitelní. Často to jde ruku v ruce. Nejprve povstane skupina lidí, neuzná jednotlivé konfese a ostře se vymezí proti stávajícím církvím. Poté založí vlastní hnutí, začne rybařit v ostatních církvích a nově získané později seskupí do denominace, ve které autorita vůdce hraje velice podstatnou úlohu, je centralizovaná, nekritizovatelná a rozhoduje prakticky o všem. Výše zmíněná hnutí jsou toho často dokladem.

Proto jsem přesvědčen, že je dobré studovat samostatně, i pod vedením zkušenějších, Písmo a historii a člověk tím získá stabilitu proti různým kultům. Už jen základní znalost dogmatiky nás tak ochrání před tím, abychom naletěli kdejakému větru učení.