Test

Já ho snad přerazím! aneb Období vzdoru PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 30 Srpen 2010 11:33

Já ho snad přerazím! aneb Období vzdoru

„To je moje! Já sám! Chci tyhle sladkosti! A teď hned!“ Každý rodič to zná. Po letech se na období vzdoru u potomků vzpomíná s úsměvem. Ve chvíli, kdy jím zrovna procházejí, však máte pocit, že to trestní zákoník s ochranou dětí zbytečně přehání…

„Okolo tří let měl syn období neuvěřitelných záchvatů vzteku. V té době jsme měli permanentně naplněnou vanu vlažnou vodou, nic jiného totiž nezabíralo. Jakmile ho to popadlo, praštil sebou o zem, začal se svíjet a řvát tak, že se dusil. Pomohlo jediné: popadla jsem ho a hodila do vany i s bačkůrkami. Pak si mojí mamince stěžoval, že jsem ho chtěla utopit,“ vzpomíná obchodnice Jitka. „A to jsem ještě netušila, že většina dětí projde za život podobným obdobím celkem třikrát – okolo tří let, pak někdy v první třídě a nakonec s nastupující pubertou. Dnes se sama divím, jak jsem to všechno dokázala ve zdraví ustát.“

Příběh ze života

„Jsem úplně na prášky z Jiříčkova - Já sám! U nás to znamená 250 × za den záchvat vzteku. Rve mi z rukou ráno pyžamo, když rozsvítím, zhasne a rozsvítí sám, když ho obleču, svleče se a obléká sám, trhá mi z rukou boty i bačkůrky, ovladače, když vařím, stojí na stolku za mnou a bere mi z rukou nůž, cibuli, vařečku, hrnce, jídlo, snaží se vše umývat ve dřezu, škube mi z rukou klíče. Když jde kakat, tak si sám za sebou zavře dveře, sám si utírá zadek, sám se snaží štětkou čistit mísu – dovedete si představit, jak to dopadá... Taky jsme nedávno zavedli krátký sestřih, protože si sám moc pěkně zastřihl ofinku… Už se mě pokusil vystrnadit i od volantu, že bude ,Jíša šídit ám, zavži dveži maminko´, ale to mu fakt nevyšlo. Samozřejmě se snažím nechat ho dělat samotného věci, které umí nebo které jsou vhodné, ale 90 % toho, co chce sám dělat, prostě neumí nebo nesmí, a potom se okamžitě válí po zemi a řve. Máte to někdo také tak?“ ptá se maminka na www.babyweb.cz.

Chladná hlava a vřelá náruč

Vytváření svého „já“ je to nejpodstatnější, co na dítě čeká po první etapě života, kdy žilo vlastně v jednotě se svou maminkou. Nyní si začíná uvědomovat samo sebe jako samostatnou bytost. Ruku v ruce s tím však naráží na různé hranice - ve vztazích, ve vlastní dovednosti - což ho mnohdy rozčiluje. Navíc při svých výbojích samostatnosti jako by testovalo i rodiče, zda v nich má nadále takovou oporu jako dosud. Jako by si v duchu říkalo: „Budeš mě mít ráda, i když už jsem velký a když už tě tolik nepotřebuji?“

Nemůžeme dítě podezírat z vypočítavosti, když zkouší lásku svých nejbližších. Je to dáno od přírody. Nejmoudřejší je v těchto náročných chvílích zachovat chladnou hlavu a nenechat se dohnat ke konfrontaci. Sice by dosáhlo svého, ale zároveň by mnoho ztratilo. Dítě má v tomto věku přirozený sklon k panovačnosti, vycházející z jeho přirozeného egocentrismu, tedy z pocitu, že celý svět se točí kolem něj. Dítě - vítěz by skončilo s pocitem osamělosti, zmatené a vystrašené. Mohlo by pak mít až tyranizující potřebu se znovu a znovu ujišťovat, protože jeho vůdcovství by byla jen jeho nová náhradní jistota získaná místo opory, kterou mělo dřív v pevné lásce rodičů.

Aby k této smutné situaci nedošlo, měl by se rodič pokusit zaujmout postoj přirozené autority. Dítě potřebuje cítit, že ho máme rádi jaké je, i když zrovna zlobí. Místo konfrontace, která má smysl mezi dvěma rovnocennými partnery, nikoli však v nerovné dvojici jako dítě a dospělý, lze doporučit jen neochvějný láskyplný postoj. „I když se dítě vzteká, můžeme ho pevně obejmout, posadit si ho na klín. Protože dítě ještě neumí o svých pocitech hovořit, umožníme mu, aby je plně prožilo v bezpečí naší náruče. Musíme být nad věcí, nenechat se strhnout k negativním emocím,“ doporučuje psycholog Jaroslav Šturma.

Ať je po tvém!

Je také užitečné, když dítě pocítí důsledky svého chování. Umožněte mu zkušenost (samozřejmě v rámci zdravého rozumu) „tak ať je po tvém“, i když to vyžaduje takřka svatou trpělivost. Pokud například nechce rukavičky a venku mrzne, určitě po chvíli zjistí, jaká je mu zima, a rukavičky si rádo vezme. V situacích, které se zdají být neřešitelné, pomáhá odvést pozornost dítěte k něčemu jinému. Dítě vypustí z hlavy stávající konflikt a uklidní se. Každopádně zachováme klid a láskyplný postoj. Když nám čas dovolí, můžeme zkusit ještě opačný postup: sami začneme dělat něco jiného, ale dítě máme nadále pod dohledem. Není nutné se konfrontovat. Dítě vztek za chvíli přejde, protože vycítí naši spolehlivost: jsem pořád tady, počkám na tebe. Pokud jste se dostali až na pokraj snesitelnost nebo k ohrožení jeho zdraví, využijte zkrátka své fyzické převahy – například ho odneste z vozovky… Úkolem pro rodiče, jistě někdy náročným, je dítěti ukázat, že jsme to my, kdo ví, co je správné a co je zapotřebí dělat.

Dítě není zralé na partnerskou debatu a nemůže překročit určité hranice. Nemůžeme k němu přistupovat jako k sobě rovnému. To ale neznamená, že ho budeme ignorovat. A nejde ani o to, abychom nad ním zvítězili – nebo ono nad námi. Řešením je láskyplná důslednost. Když je léto a chce modré sandálky místo červených, není to problém. Když chce sandálky a venku sněží, nevyhovíme mu. Nezapomeneme ho však ujistit o své citové náklonnosti.

 

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?