Test

Články
O háděti a žabáčkovi PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 27 Září 2010 09:12

O háděti a žabáčkovi

Jednoho odpoledne trénoval žabáček u močálu skákání. Hop a skok, kvak, hop a skok”, kvákal si pro sebe a přeskakoval z kamene na kámen. Vždycky, když se odrazil, měl nádherný pocit volnosti.

Jak si tak poskakoval, zahlédl dlouhé, hubené stvoření, jak se plazí u keře. “Klouzy, klouz, ssss, klouzy klouz,” syčel si ten tvor.

Kdo jsi?” zeptal se žabák. „Hádě,“ řekl had.

Budeš si se mnou dneska hrát?“ zeptal se žabák.

Ano.“, odpovědělo hádě.

A tak celý den jen skákali a plazili se u keře. Žabák ukázal háděti, jak se skáče z kamene na kamen. Pro hádě to nebylo jednoduché, protože bylo moc dlouhé, ale přesto si užilo spoustu legrace. A pak hádě ukázalo žabákovi, jak se vyšplhat na větev. Nahoru to šlo trochu hůř, ale žabákovi se líbilo, že ho větvička šimrá na kulatém bříšku, když se po ní plazí. Hráli si a přitom se vesele smáli.Za nějaký čas dostali žabáček a hádě hlad a šli domů na oběd. Dohodli se, že nazítří se sejdou a budou si zase hrát. Když přišel žabák domů, maminka viděla, že se nějak divně vlní. „Co to děláš?“ zeptala se. “Hele, mami!” pyšnil se žabáček, skákal, plazil se a zase skákal a plazil se k mámě. “Mám nového kamaráda – hádě, a to mě dneska ráno naučilo plazit se!” řekl pyšně. Máma žába vyvalila oči strachem: “Synku, copak nevíš, že hadi jedí žáby? Slib mi, že si s ním už nikdy nebudeš hrát!?” Když přišlo domů hádě, jeho maminka se nejdřív smála. “Co to děláš?” ptala se, když viděla, jak se hádě kroutí ze strany na stranu a pak zase nahoru a dolů. “Skáču, maminko, dívej se!” pyšně odpovědělo hádě. Klouzy klouz, hop a skok. “Naučil mě to kamarád žabák!” vyprávělo s úsměvem. Hadí mama zasyčela. “Synku, žáby jíme, ale nekamarádíme se s nimi! Až ho příště uvidíš, rovnou ho spolkni. A neskákej takhle, vypadáš jako blázen!” Druhý den ráno, když se žabáček a hádě potkali u močálu, oba si udržovali uctivou vzdálenost. Pak žabák trochu uskočil a řekl háděti, že si s ním nesmí hrát. “Díky, žes mě naučil plazit se. Bylo to moc prima,” řekl smutně. Hádě se zamyslelo nad tím, co mu řekla maminka o tom, že má žabáka spolknout, ale pak si vzpomnělo, jaká byla včera legrace a radši se odplazilo pryč. Na rozloučenou smutně syklo: “Díky, žes mě naučil skákat!” Na opačných koncích močálu pak žabák i hádě ve vší tajnosti pilně trénovali – hop a skok, klouzy klouz –a vzpomínali na den přátelství, v němž si oba užili tolik legrace.

Od narození přebíráme názory ostatních na to, co je dobré, špatné, správné a nesprávné. Už tehdy se rodí předsudky, které budou až do smrti zkreslovat náš pohled na svět.

Stejně tak jako si žabáček hrál s háďátkem tak si malé romské dítě hrálo s neromským. Učili se od sebe tak jako to dokáží jenom děti. Hráli si, skotačili, smáli se a užívali si legraci. Když se vrátili domů a s nadšením v očích začali vyprávět rodičům, co všechno s novým kamarádem zažili, rodičům tuhla tvář. „Okrade tě, ublíží ti! Zítra zůstaneš doma!“ rozhodne neromský rodič. „Nehraj si s ním. Nemají nás rádi. Nebudeme se vnucovat!“ říká zase romský rodič. Háďátko se žabáčkem posmutněli. I tyto dvě děti svěsili hlavu a přes prvotní protesty usoudili, že rodiče mají asi pravdu. A už si spolu nikdy nehráli. Už, když jsme maličcí, přebíráme názory dospělých na to, co je dobré, co je špatné, co je správné, co není správné. Tehdy se narodí předsudky, které budou až do smrti zkreslovat náš pohled na svět. Rodičům a ostatním lidem ve svém okolí můžeme tedy poděkovat za to, co si myslíme o ostatních ještě před tím než je poznáme. Kromě poděkování se můžeme, ale častěji než naši rodiče zamyslet nad tím, co předáme my našim dětem. Nebo nad tím, co si myslíme o tom či onom a svobodněji se rozhodnout, zda před-SUDEK nevyměníme za ú-SUDEK. V přírodě to přece chodí tak, že když se něco narodí, tak to také jednoho dne zemře. A předsudky nejsou žádnou výjimkou.

 
Já ho snad přerazím! aneb Období vzdoru PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 30 Srpen 2010 11:33

Já ho snad přerazím! aneb Období vzdoru

„To je moje! Já sám! Chci tyhle sladkosti! A teď hned!“ Každý rodič to zná. Po letech se na období vzdoru u potomků vzpomíná s úsměvem. Ve chvíli, kdy jím zrovna procházejí, však máte pocit, že to trestní zákoník s ochranou dětí zbytečně přehání…

„Okolo tří let měl syn období neuvěřitelných záchvatů vzteku. V té době jsme měli permanentně naplněnou vanu vlažnou vodou, nic jiného totiž nezabíralo. Jakmile ho to popadlo, praštil sebou o zem, začal se svíjet a řvát tak, že se dusil. Pomohlo jediné: popadla jsem ho a hodila do vany i s bačkůrkami. Pak si mojí mamince stěžoval, že jsem ho chtěla utopit,“ vzpomíná obchodnice Jitka. „A to jsem ještě netušila, že většina dětí projde za život podobným obdobím celkem třikrát – okolo tří let, pak někdy v první třídě a nakonec s nastupující pubertou. Dnes se sama divím, jak jsem to všechno dokázala ve zdraví ustát.“

Příběh ze života

„Jsem úplně na prášky z Jiříčkova - Já sám! U nás to znamená 250 × za den záchvat vzteku. Rve mi z rukou ráno pyžamo, když rozsvítím, zhasne a rozsvítí sám, když ho obleču, svleče se a obléká sám, trhá mi z rukou boty i bačkůrky, ovladače, když vařím, stojí na stolku za mnou a bere mi z rukou nůž, cibuli, vařečku, hrnce, jídlo, snaží se vše umývat ve dřezu, škube mi z rukou klíče. Když jde kakat, tak si sám za sebou zavře dveře, sám si utírá zadek, sám se snaží štětkou čistit mísu – dovedete si představit, jak to dopadá... Taky jsme nedávno zavedli krátký sestřih, protože si sám moc pěkně zastřihl ofinku… Už se mě pokusil vystrnadit i od volantu, že bude ,Jíša šídit ám, zavži dveži maminko´, ale to mu fakt nevyšlo. Samozřejmě se snažím nechat ho dělat samotného věci, které umí nebo které jsou vhodné, ale 90 % toho, co chce sám dělat, prostě neumí nebo nesmí, a potom se okamžitě válí po zemi a řve. Máte to někdo také tak?“ ptá se maminka na www.babyweb.cz.

Chladná hlava a vřelá náruč

Vytváření svého „já“ je to nejpodstatnější, co na dítě čeká po první etapě života, kdy žilo vlastně v jednotě se svou maminkou. Nyní si začíná uvědomovat samo sebe jako samostatnou bytost. Ruku v ruce s tím však naráží na různé hranice - ve vztazích, ve vlastní dovednosti - což ho mnohdy rozčiluje. Navíc při svých výbojích samostatnosti jako by testovalo i rodiče, zda v nich má nadále takovou oporu jako dosud. Jako by si v duchu říkalo: „Budeš mě mít ráda, i když už jsem velký a když už tě tolik nepotřebuji?“

Nemůžeme dítě podezírat z vypočítavosti, když zkouší lásku svých nejbližších. Je to dáno od přírody. Nejmoudřejší je v těchto náročných chvílích zachovat chladnou hlavu a nenechat se dohnat ke konfrontaci. Sice by dosáhlo svého, ale zároveň by mnoho ztratilo. Dítě má v tomto věku přirozený sklon k panovačnosti, vycházející z jeho přirozeného egocentrismu, tedy z pocitu, že celý svět se točí kolem něj. Dítě - vítěz by skončilo s pocitem osamělosti, zmatené a vystrašené. Mohlo by pak mít až tyranizující potřebu se znovu a znovu ujišťovat, protože jeho vůdcovství by byla jen jeho nová náhradní jistota získaná místo opory, kterou mělo dřív v pevné lásce rodičů.

Aby k této smutné situaci nedošlo, měl by se rodič pokusit zaujmout postoj přirozené autority. Dítě potřebuje cítit, že ho máme rádi jaké je, i když zrovna zlobí. Místo konfrontace, která má smysl mezi dvěma rovnocennými partnery, nikoli však v nerovné dvojici jako dítě a dospělý, lze doporučit jen neochvějný láskyplný postoj. „I když se dítě vzteká, můžeme ho pevně obejmout, posadit si ho na klín. Protože dítě ještě neumí o svých pocitech hovořit, umožníme mu, aby je plně prožilo v bezpečí naší náruče. Musíme být nad věcí, nenechat se strhnout k negativním emocím,“ doporučuje psycholog Jaroslav Šturma.

Ať je po tvém!

Je také užitečné, když dítě pocítí důsledky svého chování. Umožněte mu zkušenost (samozřejmě v rámci zdravého rozumu) „tak ať je po tvém“, i když to vyžaduje takřka svatou trpělivost. Pokud například nechce rukavičky a venku mrzne, určitě po chvíli zjistí, jaká je mu zima, a rukavičky si rádo vezme. V situacích, které se zdají být neřešitelné, pomáhá odvést pozornost dítěte k něčemu jinému. Dítě vypustí z hlavy stávající konflikt a uklidní se. Každopádně zachováme klid a láskyplný postoj. Když nám čas dovolí, můžeme zkusit ještě opačný postup: sami začneme dělat něco jiného, ale dítě máme nadále pod dohledem. Není nutné se konfrontovat. Dítě vztek za chvíli přejde, protože vycítí naši spolehlivost: jsem pořád tady, počkám na tebe. Pokud jste se dostali až na pokraj snesitelnost nebo k ohrožení jeho zdraví, využijte zkrátka své fyzické převahy – například ho odneste z vozovky… Úkolem pro rodiče, jistě někdy náročným, je dítěti ukázat, že jsme to my, kdo ví, co je správné a co je zapotřebí dělat.

Dítě není zralé na partnerskou debatu a nemůže překročit určité hranice. Nemůžeme k němu přistupovat jako k sobě rovnému. To ale neznamená, že ho budeme ignorovat. A nejde ani o to, abychom nad ním zvítězili – nebo ono nad námi. Řešením je láskyplná důslednost. Když je léto a chce modré sandálky místo červených, není to problém. Když chce sandálky a venku sněží, nevyhovíme mu. Nezapomeneme ho však ujistit o své citové náklonnosti.

 
Čipy a číslo 666 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Úterý, 24 Srpen 2010 08:14
Čipy a číslo 666
Autor: redakce | Publikováno: 4.8.2010 | Rubrika: SVĚTOVLÁDA
Ilustrace

Poslancům Ukrajiny a poslancům Ruska

Vážení poslanci, tímto vám předkládáme krátkou informaci k současné aktuální problematice.

V Řecku se měly v roce 1997 zavádět nové elektronické pasy. Synod řecké pravoslavné církve povolal experty z oblasti ekonomiky, matematiky a počítačových technologií, aby prověřili podezření z plánovaného používání čísla 666 v této oblasti. Synod následně vydal okružní list, který adresoval řeckému národu, státním představitelům Řecka a vedení EU. Citujeme úryvek z 3. bodu: „Posvátný synod chce upozornit, že v souvislosti s Shengenskou dohodou a odpovídajícími zákony (O ochraně občanů při shromažďování a zpracování údajů osobního charakteru), se znovu stává aktuálním téma antikrista a jeho pečeti, o které hovoří kniha Zjevení apoštola Jana. Toto téma má přímý vztah k otázkám křesťanské víry a spásy člověka, a proto má svatý synod za to, že po právu vyjadřuje svůj názor na všechny aspekty tohoto tématu, dávajíc Bohu, co je Boží. S politováním konstatujeme, že civilizační pokrok v oblasti aplikace elektronických systémů je spjat s číslem 666 (šest set šedesát šest), které se používá jako hlavní kódové číslo v příslušné technologii. Na toto číslo se jasně poukazuje v Bibli jako na číslo antikrista... Číslo 666 – jak je jasné ze Zjevení – je bezpochyby číslo antikrista. Křesťan tedy nemůže být lhostejný k tomu, že se toto číslo záměrně a systematicky zavádí do života...“

Synod ve své starostlivosti o spásu duší navrhl následovné řešení tohoto problému:

- nepřijímat číslo 666 jako kódové číslo státních elektronických systémů osobních údajů;

- obrátit se na vedení krajin EU, aby oficiálně předložili návrh na změnu čísla 666 v centrálním elektronickém systému EU za jiné libovolné číslo;

- pod nijakým záměrem nedopustit, aby se číslo 666 dostalo do nového systému pasů řeckého státu.

Návrh řešení, pro křesťany tak vážného problému, nebyl přijat, jak konstatuje synod řecké pravoslavné církve v dopise z 9.2.1998. Křesťanům Evropy bylo odepřeno právo chránit svou víru, a číslo antikrista 666 se stalo politickou a ideologickou zbraní proti nim. Oděský metropolita Ahatanhel na biskupském synodu ruské pravoslavné církve (RPC) v roce 2004 řekl: „Nastal čas mluvit o tom, jaká je skutečná situace ve státě i ve světě. Mlčení znamená spolupráci se lží. Už nyní se buduje politická, ekonomická, etická i světonázorová báze budoucího království antikrista. Velikým omylem je tvrdit, že přijímání zevnějších znaků, symbolů, pravidel chování, jaké předkládá New Age, nám nemůže uškodit. Z vnuknutí ďábla jsou vytvořeny právě proto, aby se jejich prostřednictvím škodilo, a kdyby bylo možné, aby byli svedeni i vybraní... Dnešní stav světa vyžaduje od Ruska aktivní duchovní odpor antikristovské globalizaci.“

S politováním musíme konstatovat, že číslo antikrista (666) je klíčovým kódem při registraci osobních údajů všeho druhu v národních a nadnárodních elektronických registrech. Jedno z těchto center je ve Štrasburku. Kódové číslo 666 je klíčovým při zpracování osobních údajů cestovních pasů s mikročipy. Kódové číslo 666 bude klíčovým při používání identifikačního čísla člověka a jeho nosiče – čipu, implantovaného na pravou ruku člověka.

Máme na paměti, že jde o spásu milionů lidí, a proto jsme vázáni ve svědomí upozornit všechny křesťany i vládní činitele jednotlivých států, že používání symbolu antikrista (čísla 666) v elektronických systémech není náhodné, ale ideologické.

Nakolik se ze dne na den politickými kruhy realizuje vytvoření globálního světového řádu, uvědomujeme si, jakému nebezpečí jsou vystaveni křesťané, které antikristovský společenský systém bude považovat za nepohodlné.

V tomto těžkém čase vás chceme povzbudit slovy Pána Ježíše: „Když se toto začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“ (Lk 21,28) Bděme tedy a nenechejme se svést úskoky ďábla. Pán předpověděl, že přijde čas, kdy „všichni malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, dali si znak na pravou ruku anebo na čela, takže nikdo nemohl ani kupovat ani prodávat, kdo neměl znak jména šelmy (antikrista) anebo číslo jejího jména. V tomto je moudrost: Kdo má rozum, ať spočítá číslo té šelmy, neboť je to číslo člověka a jeho počet je šest set šedesát šest.“ (Zj 13,16-18)

Buďte moudří a nenechejte se svést, protože: „Když se bude někdo klanět šelmě (antikristu) a jejímu obrazu a přijme znak na čelo anebo na ruku, i ten bude pít z vína hněvu Božího. A bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem.“ (Zj 14,9-10)

Pečeť antikrista, kterou si lidé dají na čelo anebo na pravou ruku, je dnes lehce realizovatelná prostřednictvím čárkovaného kódu tetovaného na tělo anebo čipu – nositele identifikačního čísla člověka. Použití jednoho i druhého je v dnešní době neodlučitelně a naplánovaně spojené s klíčovým elektronickým kódem 666.

Čárkový kód člověka anebo implantovaný čip bude nevyhnutelný při pohybu v sociálních strukturách státu, školství, medicíně, kultuře, obchodu, dopravě, bankovnictví atd., neboť bude nositelem všech potřebných informací, např. zdravotního a penzijního pojištění, bankovního konta, zdravotních karet, pracovního poměru…

Dnes už desetitisíce lidí používají systém RFID nebo „VeriChip“ v medicíně, v byznysu, kriminalistice, cestovních pasech, „smart card“ atd. Je jednoduché sloučit všechny tyto informace do jednoho jediného čipu implantovaného na ruku člověka a státním zákonem nařídit čipování obyvatelstva.

Z lidského hlediska je implantování čipů nehumánním a nepřípustným narušováním základních lidských práv. Čip implantovaný na ruku:

- zbavuje člověka soukromí, osobní svobody, práva na sebeurčení;

- prostřednictvím nové technologie se v nepovolaných rukou kdykoli stane nástrojem na ovlivňování funkcí životně důležitých orgánů až po jejich úplné vyřazení, tzn. elektronická vražda;

- nové technologie umožňují manipulaci vůle a myšlení člověka. Čip se kdykoli stane prostředníkem takovéto manipulace, která činí z člověka médium lidí, kteří ovládají čip, a to je zločin;

- RFID čipy i nově vyvinuté čipy umožňují elektronickou kontrolu každého pohybu nositele čipu a jeho identifikaci. Tato metoda byla dodnes používaná jen v případě zločinců;

- umožňuje totální kontrolu osobního života, např. co kupuje, kde kupuje, kam cestuje, s kým se stýká, jakých akcí se účastní, ...

Používáním čipů, identifikačních čísel, národních a nadnárodních registrů osobních údajů všeho druhu se extrémně narušuje národní bezpečnost jednotlivých států a na prvním místě osobní bezpečnost jedinců. Extrémnímu nebezpečí budou vystaveni lidé patřící k různým etnickým, národním, rasovým, náboženským a ideologickým skupinám. Protože používání klíčového kódového čísla 666 nebylo vedením EU zrušeno, je evidentní, že jde o ideologické používání tohoto antikristovského symbolu, který má ovlivnit osobní život stamilionů lidí. Ze strany EU jde o náboženskou diskriminaci a nerespektování křesťanských duchovních hodnot.

V nacistickém Německu gestapo skrze kontrolu lidí, vedení registrů osobních údajů etnických a náboženských skupin připravilo o život miliony lidí v koncentračních táborech. Ptáme se: Kam směřuje používání elektronické kontroly obyvatelstva skrze čipy, RFID systémy, satelity, národní a nadnárodní registry osobních údajů, které nejsou schopné zaručit bezpečnou ochranu těchto údajů? V rukách koho budou tyto novodobé elektronické koncentrační tábory? Kdo bude mít kontrolu nad zdravotním stavem, vůlí a myšlením jedinců skrze nové technologie? Kdo bude tím vrahem, který bude elektronicky ničit životy jemu nepohodlných lidí? Boží slovo dává odpověď ve 2. kapitole druhého listu Soluňanům: Člověk, který obdrží politickou moc na celém světě, bude úplně posedlý ďáblem (toto je antikrist). Proto se nazývá syn zatracení, kterého Pán Ježíš zničí dechem svých úst.

Vyslovujeme poděkování těm mnichům Kyjevopečerské lávry, kněžím i věřícím pravoslavné církve, kteří ve dnech 29.6.-2.7.2010 a 6.7.-9.7.2010 po celé dny manifestovali před budovou Parlamentu v Kyjevě. Těchto asi 3000 věřících se modlilo, zpívalo nábožné písně a s vírou obcházelo Parlament s úmyslem, aby plánovaný systém čipů nebyl občanům Ukrajiny vnucován prostřednictvím zákonodárství. Kéž tento jejich krok víry přinese pozitivní ovoce pro celou Ukrajinu.

Tolik stručně o čipech a o číslu antikrista.

Apoštolské povolání, které jsme obdrželi od našeho Pána Ježíše Krista, a Jeho Svatý Duch nás pohnuli k tomu, abychom vás jako pastýři upozornili, že ten čas už je tu.

biskupové UPHKC
+ Samuel OSBMr
+ Markian OSBMr
+ Metoděj OSBMr
+ Eliáš OSBMr

Lvov, 7.7. 2010


Svátek narození sv. Jana Křtitele


Kopie:
- Poslancům Parlamentu Ruska
- Poslancům Parlamentu Ukrajiny
- Pravoslavným biskupům Ukrajiny a Ruska

 
Vláda médií a boj o lidskou svobodu. PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 22 Srpen 2010 15:17
Vláda médií a boj o lidskou svobodu. Rozhovor s Petrem Hájkem
Autor: Michal Semín 
Ilustrace

Sdělovací prostředky Váš profesní život provázejí mnoho let. Působil jste jako novinář i vydavatel společenského magazínu, tiskový mluvčí i mediální analytik. O světě médií pojednává i kniha Smrt ve středu, kterou jste vydal letos na jaře. Kdo knihu již četl, ví, že jste média obvinil, a jistě právem, z vytváření virtuální reality. Lze Vaši knihu chápat také jako jistý projev zpytování svědomí? Jak s odstupem doby pohlížíte na svoje působení v mediální branži?

Zpytovati svědomí je vždycky a za všech okolností správná věc. Musím nicméně říci, že ve směru, který naznačujete, mě až do vaší otázky nic takového nenapadlo. Z doby před listopadem – pracoval jsem mnoho let v časopisu Květy – jsem si dodnes nevybavil nic, za co bych se musel stydět. Ten, kdo takový problém má, by však měl svědomí pořádně pročistit. Nemyslím si totiž, že v době komunismu někdo někoho něco nutil psát. Paradoxně šlo vždy o „svobodné“ rozhodnutí těch, kdo svou prací v tehdejších médiích riskovali osobní integritu. Někteří to zvládli, jiní ne. Ale to musí každý sám za sebe, rozhodně nikoho nesoudím. No a po listopadu v Reflexu? V tom obrovském nadšení jsme ještě o virtuální realitě neměli potuchy. Primárně šlo totiž o to, dotknout se konečně reality po desetiletích virtuality. Dělali jsme to asi hodně naivně, ale s takovou usilovností, až se z Reflexu stalo cosi jako malé hnutí. A právě tehdy mě to začalo přestávat bavit. Současný Reflex je už pevně v hlavním proudu – virtualita sama. Že ovšem při své současné práci nemohu mediální virtuální svět ignorovat, pracuji s ním – a tím se svým způsobem na utváření této „nepravé reality“ spolupodílím, to je jasné. To ostatně bylo také jedním z motivů pro Smrt ve středu. Chtěl jsem tento obludný svět přiblížit čtenáři a tím mu napomoci nejen v orientaci, ale také mu dát do hlavy jistý návod k obraně před všudypřítomnou nekontrolovanou mocí médií.

Tvrdíte, že dnešní době vládnou média. Rozhodují o tom, jaké války a pod jakými prapory se povedou, co je dobré a co zlé, jak se oblékat, živit i myslet. Proto Vy i jiní kritici hovoříte o éře médiokracie. Copak ale média reprezentují nějaký společný zájem či jednotící ideologii? Existuje něco jako centrum mediální moci? Nebo je to spíše tak, že média vládnou jen na oko, a ve skutečnosti slouží jen jako prostředek k získání či posílení moci těch, kteří na ně mají vliv?

Odpověď na takovou otázku by vydala na další knížku. Něco jsem však už myslím ve Smrti ve středu naznačil. Stručně řečeno: Ano, média mají společný zájem, jednotící ideologii, i když v obecné podobě jde o zájem a ideologii spíše implicitní. Nejde v ní o nic jiného, než oč jde ve veřejném prostoru stále. O moc, o peníze, o vliv na chování, myšlení a jednání stamiliónů lidí. Politické a ekonomické cíle se v čase proměňují, ale princip zůstává – ovládat, a tím vládnout. Nepředstavujme si však, že někde stojí mrakodrap instituce „vládců“ mediálního světa. To by vlastně bylo ještě docela dobré, protože strukturované, uchopitelné – a pojednatelné. V dnešní podobě věčné bitvy o lidskou svobodu je však „nepřítel“ velmi nejednoznačný, rozptýlený do statisíců položek, technologií a žánrů. Nicméně takzvaná globalizace, jinými slovy planetární monopolizace různých odvětví hospodářství a politiky, je nakročením k radikální koncentraci mediálního kartelu do nové, vyšší podoby. Je iluzí, že internet je něčím jiným. Naopak. Podívejte se na všechny ty „facebooky“, kde lidé dobrovolně, naivně a s nadšením dávají k dispozici svá nejcennější osobní data – a žijí v představě, že „jen tak“ komunikují.  Média se skutečnou komunikací dávno nemají co dělat.  Jsou metastázemi bujícího problému západní civilizace. Tím je její oddělení od přirozeného světa, od Boha. Nic menšího v tom nevidím.

Nedávno jsem s dětmi sledoval oblíbený film svého dětství Tajuplný ostrov podle románu Julesa Vernea. V tomto tak typickém osvícenském příběhu vystupuje postava čestného novináře Gedeona Spilleta, pro něhož jsou média nástrojem emancipace od závislosti na autoritách a symbolem svobody přijímat a šířit informace o světě, v němž žijeme. Kolik takových Spilletů jste za dobu svého působení v médiích potkal?

Mám s verneovkami problém, přestože jsem je přečetl všechny. Je to obdobný problém jako s Rudyardem Kiplingem či Ondřejem Sekorou a mnoha jim podobným. Jejich díla nejen předznamenávala, ale aktivně se podílela na dnešním maléru západní civilizace. Jules Verne s jeho vírou v neomezenost lidských technických a technologických schopností,  které měly přinést pozemský ráj, stvořený lidskýma rukama. Oba další jmenovaní pak v podobném étosu vedli celé generace k destrukci individuality, k mýtickému zbožštění všeho kolektivního a kolektivistického. Jsou to v širokém žánrovém rejstříku svého druhu utopie, které měly svého času podobný dosah jako dnešní většinová produkce Hollywoodu a spol. Romantické kulisy jsou základem Potěmkinových vesnic, které dnes tak soustavně dobudovávají média. Gedeon Spillet je nesmysl. Čestní a pravdě oddaní lidé však nepochybně fungují ve všech profesích. V nich je naděje, že i tento současný pokus o zotročení světa po tisící první selže.

Jak jsou na tom podle Vás česká masmédia? Podléhají stejným nešvarům jako média zahraniční?

Ve své většině jsou již „globalizovaná“. Pod prapory jimi zjeveného Dobra se nás pokoušejí vést ke světlým zítřkům nových Utopií typu Evropská unie, pracují pro ty, kdo chtějí z veřejných prostředků získat astronomické částky prostřednictvím absurdit typu globální oteplování a tak dále. V tom se nijak od svých „vzorů“ již neliší. Úspěšně nás straší „katastrofami“ údajných přicházejících pandémií, jako jsou všechny ty ptačí či prasečí chřipky nebo nemoci šílených krav. Činí tak nejen v zájmu farmaceutického průmyslu, který je z hlediska světové ekonomiky již mocnější než zbrojení, nebo aby změnila spotřebitelské chování. Chtějí nás také bavit – a strašení je jednou z nejoblíbenějších lidových zábav. Přesto však „regionální odlišnosti“ v českým médiích zaznamenat lze. Je to dáno jejich totální oddaností smutnému pravdoláskovskému světu Václava Havla a spol., který má v politickém zaměření českých médií absolutně dominantní postavení. Proto jsou česká média ještě o stupeň absurdnější, demonstrativně nevzdělanější a netolerantnější než běžný zahraniční průměr. Ale myslím, že tyto nedostatky již brzy překonají a zařadí se nerozpoznatelně do hlavního šiku. Donutí je k tomu technologie i stádní panevropská filosofie jejich zahraničních, především německých, majitelů.

Hraje nějaký politický význam právě tato skutečnost, že mnoho českých médií je v rukou zahraničních vlastníků?

Na počátku devadesátých let jsem si to nemyslel. Dnes vím, že to byl omyl. Má to zásadní význam – jak jsem o tom již mluvil. To, že jde převážně o německé majitele, má „lokální“ důsledek, že jsme již opět součástí německého zájmového prostoru, jako tomu bylo před rokem 1918, před  opětovnou konstitucí moderního českého státu.  Ten je nyní opět v troskách, ačkoli jeho formální zbytky nadále existují. Ve skutečnosti však již jsou pouze regionem uvnitř novorozeného evropského superstátu, ovládaného kondominiem Německo – Francie, jež je řízeno Německem. Jsem přesvědčen, že kdyby majitelé českých médií pocházeli většinově například z anglosaského světa, bylo by to tady o pár stupňů jinak. Že by ale média mohla zůstat v českých rukou, vylučuji.

Co si myslíte o povaze a významu tzv. veřejnoprávních médií? Tvrdí, že nejsou ani soukromé, ani státní, že zastupují zájmy celé společnosti. Je to pravda, nebo tu jsme svědky toho, jak tato média fabulují nikoli o vnějším světě, ale o sobě samých?

Veřejnoprávní média jsou ve skutečnosti média v družstevním vlastnictví jejich zaměstnanců, na jejichž výběr má aktuální politická moc vliv prostřednictvím tzv. rad a za to tomuto družstvu odvádějí občané povinně část svých daní. Kromě toho, že tak vzniká na mediálním trhu výrazná nerovnost mezi „soutěžícími“ médii, protože konkurence miliardové přísuny od daňových poplatníků nemá, jsme tak svědky přímo klasické ukázky mediální mystifikace. Nelze totiž „zastupovat zájmy celé společnosti“, protože takové zájmy z definice neexistují. Politické strany jsou ve společnosti proto, že artikulují obvykle protikladné zájmy různých skupin ve veřejném prostoru. Neznám nic jako „celospolečenský zájem“. To je čistý bolševický termín. Ani samotná existence státu to není – jak vidíme na rozdělení společnosti v tématu Evropské unie. Média mají být buď státní – tedy napojená nezakrytě na státní rozpočet, bez reklam a dalších finančních zdrojů –, anebo soukromá. Všechno ostatní je podvod. A co je založeno jako podvod, bude se podvodně i chovat. A chová se tak.

Čtenářům Te Deum jistě působí radost, že jste se stal před cca dvěma roky katolíkem. Předpokládám, že to mělo vliv i na to, jak dnes pohlížíte na svět, a sice nikoli jen svět médií. Jaký vliv měl dar víry na psaní Vaší knihy?

Obrovský, zásadní, určující. Jako na všechno, co činím. Je to nikdy nedocenitelná milost a požehnání.

Jste jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Václava Klause. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat vlastní hodnotu či význam knihy Smrt ve středu, asi nelze popřít, že bez výše uvedené skutečnosti byste se nestal terčem tak nelítostné mediální kampaně. Jak tyto kritiky vnímáte? Co přínosného jste si z nich odnesl?

Je to určitě tak, jak říkáte. V pozadí všech těch útoků je bezpochyby zacílení na Václava Klause a pokus skandalizovat také jeho okolí. Vytvořit ve veřejnosti dojem, že dnešní „Hrad“ je rejdištěm nějakých polobláznů, excentriků, ruských špiónů a tak dále, čili, jak se ještě před dvaceti lety říkalo, „nepřátel lidu“. Proto po té knize média tak vystartovala, aniž ji kdokoli z první linie útočníků četl. Zastřelovací palba začala nedlouho předtím, když jsem v běžné přednášce Centra pro ekonomiku a politiku k darwinovskému výročí odmítl bludnou a v podstatě již dávno vyvrácenou evoluční teorii, jejíž šiřitelé se spolu s Marxem již sto padesát let snaží také její pomocí rozbít biblické poselství o stvoření světa a člověka. Vzhledem k tomu, že moji kritici o knize vlastně mluvit nemohli, protože ji nečetli, těžko jsem je mohl za kritiky považovat. Ale odnesl jsem si cenný poznatek, že ještě není vše ztraceno. Záplava dopisů a mailů od mých skutečných čtenářů mě přesvědčila, že média ještě zdaleka nejsou tak vševládná, jak se sama domnívají. Že existuje – a vždy bude existovat – výrazná menšina, která má svůj rozum, své zkušenosti.  A není nepodstatné, že naprostá většina z této menšiny Boha neztratila a Bůh neztratil je.

Časopis Te Deum je také médium. Co o něm jako kritik sdělovacích prostředků soudíte? A je něco, co byste rád našim čtenářům vzkázal?

Te Deum pokládám za jeden z mála časopisů, které mají budoucnost. Už proto, že je přesně zacílen k jasně definovanému čtenářskému okruhu. Obecně si myslím, že z tištěných médií právě tato zůstanou, až ostatní pohltí elektronická vlna. Časopisy s delší periodicitou, podobně jako třeba brněnské Kontexty, které se zrodily z Revue politika, či právě Te Deum, se mohou hlouběji nořit do témat, neposkakovat klipovitě po povrchu jevů a dějů, ale skutečně se čtenáři komunikovat. Děláte dobrou práci, jejíž náročnost si umím představit, a proto smekám klobouk. Zvláště když beru v úvahu skromné finanční zázemí. A jestli bych chtěl čtenářům něco vzkázat? To jediné, co má smysl:  Přání pevné víry a hojnost Božího požehnání. Když toto platí, řečeno volně s Georgem Orwellem, vše ostatní následuje. Média nemédia.

Otázky kladl Michal Semín.

Petr Hájek – novinář a spisovatel, bývalý tiskový mluvčí prezidenta republiky Václava Klause, v současné době zastává úřad ředitele tiskového odboru kanceláře prezidenta. Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. V osmdesátých letech působil jako reportér v společenském týdeníku Květy. V roce 1991 spoluzakládal společenský týdeník Reflex a byl jeho šéfredaktorem. Je rovněž autorem řady knih, mj. Areál snů, Vlídná past, Svět je na rozvod a Smrt ve středu.

 
Recese plní ordinace psychiatrů PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Čtvrtek, 12 Srpen 2010 19:25

Recese plní ordinace psychiatrů

Přišli o práci a nemohou najít jinou. Jsou proto podráždění, špatně spí a hádají se s partnerem.

Právě s takovými problémy se na české psychiatry obrací stále více lidí. Chodí sem ti, které už ekonomická krize přímo postihla, ale i tací, kteří mají "jen" strach z budoucnosti.

Pacienty s problémy kvůli krizi hlásí lékaři z celého Česka, nejvíce ale z oblastí postižených propouštěním.

Nejvíc deprese je tam, kde se propouští

"Všichni máme narvané ordinace, zhruba čtvrtina pacientů je postižených krizí," přiznal už na přelomu roku karlovarský psychiatr Jiří Bartoš.

"Každý, kdo pracuje v našem oboru, potvrdí, že se zvýšil podíl lidí, kteří vyhledávají pomoc v souvislosti se ztrátou zaměstnání, se zhoršenou životní úrovní rodiny nebo nucenými zhoršenými bytovými podmínkami," potvrdila také psychiatrička Eva De La Hozová ze Vsetína.

Oba mají ordinace v oblastech, kde lidé zažili několik vln propouštění. Například ve Vsetíně přišlo jen za první tři měsíce letošního roku o práci 3654 lidí. A míra nezaměstnanosti se vyšplhala na 10,2 procenta.

Řada lidí v regionu se proto podle odborníků cítí pod obrovským tlakem.

Láhev alkoholu nebo půjčka

"Ztráta zaměstnání, ale i obavy ze ztráty zaměstnání jsou výraznými stresovými faktory," popisuje De La Hozová. Pokud se k tomu přidá některý z dalších problémů, byť i menších, může to podle ní vyústit až v poruchu. V ohrožení jsou přitom i lidé, kteří dřív nikdy žádné psychické problémy neměli.

"Trpí úzkostmi, obavami z budoucnosti a pocity beznaděje," přibližuje odbornice. Snižuje se jim sebevědomí, propadají pasivitě a rezignaci. "To se může negativně odrazit i na mezilidských vztazích. A to jak na pracovišti, tak v rodinách," dodává.

Řada lidí pak podle ní sahá po lahvi s alkoholem, nebo se uchyluje k hazardním hrám. Další klienti "řeší" svou obtížnou finanční situaci krátkozrace nevýhodnými půjčkami.

Ředitel psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích Martin Holý proto lidem doporučuje znovu si uspořádat hodnotový žebříček. Především uvědomit si, co je pro ně v životě nejdůležitější. Lidé by se také neměli nechat převálcovat představou, že finanční krize všechny smete.

"Lidé by se měli zaměřit na jednotlivé problémy a řešit jeden po druhém. Rozdělit si všechno na menší kousky, se kterými si poradí," řekl Holý.

Pokud už se ocitnou bez práce, měli by lidé dodržovat běžný denní režim a pokračovat v koníčcích. Měli by se také snažit nebýt sami.

Psychiatři také doporučili lidem plánovat rodinný rozpočet tak, aby se v něm vždycky našla nějaká rezerva. "Ekonomové radí mít zhruba tři měsíční platy," uvedl Holý.

 


Strana 3 z 38

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?