Test

Články
Kašpar Kaplíř ze Sulevic PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Středa, 16 Červen 2010 10:29

Kašpar Kaplíř ze Sulevic, rytířský člověk, v letech 86

  1. Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: "Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž (věřím jeho milosti Božské) drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná." A když kněz potěšitelnými slovy ho posilnil, tu on za vyslyšení zpovědi, svaté rozhřešení i za posluhování svátostí velebnou žádal. Mezi tím vypravoval o svém životu, že ačkoli z mladosti také rád světu s dobrým tovaryšstvem, jiným k vůli sloužil, chválil však Pána Boha, že jemu utonouti v tom nedopustil, ale jej k vytrestanějšímu a dokonalejšímu života cíli přivedl.
  2. Řekl dále: "Z milosti Boží zachoval jsem víru a dobré svědomí Bohu, králům a pánům mým, i vlasti. Čtyrem císařům jsem sloužil vždycky věrně. Nyní pak že mám takovou záplatu míti, Bohu to poroučím, kterýž spravedlivě souditi bude a kterýž ví, že jsem já v tom ve všem, což se tu dálo, své slávy ani bohatství nevyhledával. Ale když jsme již nemohli snášeti pro čisté náboženství nátisků a protivenství a pohrůžek, an nás již prvé i tak byli k smrti odsoudili, musili jsme se opatřiti a volili jsme sobě raději zemříti nežli ke všemu již více mlčeti, za nejhorší kacíře slouti, Bohu nesměti volně sloužiti a živu býti tak bídně a potupně na světě. Že pak jsme tak podle zevnitřního spůsobu padli, vůli Boží v tom poznávám, kterýž mne a mé milé tovaryše v těchto posledních časích k tomu obral, abychom krví naší ozdobili pravdu jeho a spečetili stálost naši: děj se vůle Boží. A jistě, ačkoli po té výpovědi tělo počalo se lekati, z milosti však Boží již žádné hrůzy smrti necítím."
  3. Když tu něco kněz, jak naděje spasení nezáleží na samé dobře sebe svědomé mysli než obzvláštně na doufání skrze Krista Božímu milosrdenství, promluvil, vedl dále řeč pobožný stařec: "Vzkázala mi včera má strýna, chtěl-li bych u knížete Lichtenšteina milosti hledati, že by mi život byl darován, však tak, abych do smrti vězněn zůstal. Ale já jsem vzkázal, že já jim z takové milosti děkuju. Nebo kdy bych milosti hledal, dal bych se vinen, jako bych něco zlého učinil a té smrti hodně zasloužil; jakož pak nezasloužil jsem. Pověz tedy; že já milosti hledám a hledati budu u Boha, proti němuž jsem v životě svém v mnohém hřešil, proti knížeti pak v ničem. A byť i tak bylo, že bych v vězení živ býti mohl, mně však proměna ta byla by obtížná. Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti. K tomu, sedím-li dlouho, stýská mi se; ležeti těžko, choditi pak hned naprosto, leč od jiných veden jsa aneb na berličkách se odnesa, nemohu. I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení? Uchovejž tedy Bůh od svatého mučedlníků tovaryšstva odloučenu býti atd."
  4. Na zejtří, jenž byl den nedělní, večeře Páně užívaje, řekl: "Ej nu, smířil jsem se s Bohem skrze Krista, a upokojen v svědomí svém, nedbám nic, aniž se co bojím člověka. Doufanlivě s Davidem pravím: "Ač tělo i srdce mé hyne, ale Bůh jest díl můj i spasení mé na věky." Již nemám na světě, nač bych měl pomysliti, jediné na ty mé malé vnuky, na jejichž místě tebe, služebníče Krista, prosím, abys napomínati jich ku pobožnosti a stálosti, kteréž příklad na mně vidí, podle nejvyšší možnosti neobmeškal. Ačkoli vím, že i vás, milých otců a pastýřů duší našich, bez pokušení a soužení nenechají. My napřed, vy za námi. Ale Bůh ochraňujž vás pro slávu svou a nedejž té šelmě babylonské do konce potlačiti církví své."
  5. V den exekuce, když k němu kněz přišel, řekl: "Složil jsem to bídné tělo na polštář; ale jakýť jest můj sen mohl býti? Zdříml jsem však, a zdálo mi že ke mně dva anjelé přišli a otírali tvář mou rouchou velmi pěknou, napomínajíce mne, abych se spěšně strojil jíti s nimi. Já pak věřím mému Pánu Bohu, že ne ve snách, ale v skutku je mám přítomné, kteříž mně v životě tomto slouží a po smrti duši mou do lůna Abrahamova donesou. A ač hříšný jsem, očištěn jsem krví Spasitele mého, kterýž učiněn jest obět slitování za hříchy naše. A protož nechť přijde hodina smrti: hotov jsem."
  6. V šaty obyčejné oblečen byv, kázal sobě dáti košili z čistého kmentu až do kůtku dlouhou, a oblek ji, řekl k M. Lippachovi: "Hle, obláčím roucho svatební."

    Na to on: "Plášť spravedlnosti Kristovy jasněji vnitř ozdobuje."

    Pán zase: "Vím, ale já ku poctivosti ženichu svému i zevnitř ozdoben býti žádám."

    Naposledy kázal se hedbávným pláštěm přiodíti, a byv zavolán, řekl: "Ve jméno Boží, však jsem již dosti dlouho čekal."

    Pomohli mu tedy služebníci jeho vstáti, a rozžehnav se se všechněmi, šel pro starost věku svého velmi pomalu a scházeje se schodů, řekl: "Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl."

  7. Na uložené místo když přišel, velmi těžce klekl, napolo sehnutý, prose, aby kata napomenuli jak nejprv klekne, aby pospíšil, prvé než by mu od mdloby padnouti se přihodilo.

    Ale kat tak schýleného a shrbeného viděv, títi nechtěl.

    Kněz Jan tedy k návěští rychtářů řekl: "Urozený pane, kdyžs duši Pánu Bohu poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni."

    Odpověděl: "Ve jméno Boží," a jakž mohl hlavu pozdvih, řekl: "Pane Ježíši, v ruce tvé poroučím ducha svého!"

    A v tom když hlava sťata, upadl a hlava na rožeň vstrčena.

 
Nejčastější chyby v novém vztahu PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Středa, 16 Červen 2010 10:08

Nejčastější chyby v novém vztahu

S poznatky uvedenými v následujících odstavcích se patrně ztotožní většina lidí, protože každý z nás se někdy v životě při hodnocení partnera zmýlil.

Rozhodování pod vlivem hormonů

Když se „bláznivě zamilujete“, rozhodujete se na základě svých okamžitých pocitů, a nikoli podle toho, zda je váš protějšek vhodným partnerem pro dlouhodobý vztah.

V první kapitole jsme uvedli, že ve fázi smyslné a romantické lásky je mozek zaplaven hormony, které na člověka působí jako droga. Pokud se chystáte spojit svůj život s člověkem, který vám připadá „magneticky přitažlivý“ a „má v sobě něco magického, co nedokážete popsat“, dejte si studenou sprchu a znovu si přečtěte první kapitolu. Ovládají vás hormony a rozum se ocitl v pozadí. Užívejte si novou a vzrušující lásku, ale dejte si předsevzetí, že ať se zamilujete do kohokoli, s rozhodováním o budoucnosti nějaký čas počkáte.

Popírání problémů

Někdy zavíráte oči před skutečností, že váš protějšek má určité problémy, o nichž dobře víte. Jindy nechcete poslouchat, když vás někdo upozorňuje na milencovy chyby. Soustředíte se na jeho dobré vlastnosti a vnímáte jen to, co vnímat chcete. Každou informaci o svém protějšku byste měli využít k promyšlenému a inteligentnímu rozhodování.

Výběr partnera, který vás potřebuje

Přitahujete někoho, kdo tvrdí, že vás potřebuje. Trávíte čas tím, že jste mu k dispozici a snažíte se uchlácholit jeho neurózy. Nakonec vás to začne unavovat a poohlédnete se po někom jiném. Pokud jste oním potřebným členem páru vy sami, protože se s vámi zrovna někdo rozešel nebo protože jste čerstvě rozvedení, váš protějšek vás nejspíš zakrátko opustí. Dopřejte si čas – asi desetinu doby, kterou trval váš předchozí vztah –, abyste překonali období smutku. Potom si najděte někoho, kdo chce být s vámi kvůli vám a ne kvůli svému zraněnému já.

Přehnaná poddajnost

Neustále se křečovitě vyhýbáte každé neshodě a neuděláte ani neřeknete nic, co by váš protějšek mohlo rozčílit. Na všechno mu přikyvujete – ale člověka, který se vším souhlasí, si nikdo neváží. Kvůli své pasivitě a poddajnosti se vám v nitru hromadí hněv a vztek, ale váš partner si postupně začne myslet, že buď nemáte žádné pocity, nebo že na ně nemusí brát ohled. Svým postojem si koledujete o citové zneužívání. Se svým novým protějškem byste se měli dvakrát nebo třikrát pořádně pohádat, abyste zjistili, jaký je to doopravdy člověk.

Výběr partnera, o kterém si myslíte, že ho můžete změnit

„Vím, že má za sebou hodně špatných vztahů, ale se mnou to bude jiné. Změní se.“ Ne, nezmění. Lidé, kteří věří, že někoho dokážou změnit nebo že se někdo po jejich boku začne chovat jinak než dříve, si koledují o těžký život. Mnohé ženy věří tomu, že zázračná moc lásky jim promění muže přímo před očima. Místo toho se běžně stává, že nový milenec se i v novém vztahu prostě vrátí ke starým zlozvykům. Nastává to ovšem až v pozdějších fázích vztahu, protože v období zamilovanosti a romantické lásky se lidé ukazují z lepší stránky a své zlozvyky skrývají.

 
Co řekli před popravou PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 14 Červen 2010 21:28

Co předcházelo popravě Václava Budovce z Budova a Jindřicha Otty z Losu

Vyjádření Václava Budovce z Budova

Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali. Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že bychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milostí Boží dobře známá.“ A oni: „Pán se svým domněním svodí.“ Pán zas: „Nesvodím; ne na doufání, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl „Já jsem cesta, i pravda, i život.“ Na to kapucíni: „Ale bez církve není spasení.“ A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedník s hněvem odpověděl, řka: „A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých, kterouž střebe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním. kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco na to času a práce vynaložiti.“

Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce. Mezitím dva jezuviti, kteří tam po rathauze celou noc semotam od jedněch k druhým chodili (avšak žádného neodvedli od Krista), přistoupili k pánu z Budova a mluvili s ním latině, a vydělali opět jako oni kapucíni. I pravili: „My vidíme, že pán dobře se učil a prospěl v umění; my bychom rádi duši jeho vyzískali k spasení, a tudy skutek milosrdný jemu prokázali“. Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? Anobrž raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím jisti byli jako já. Chvála milému Pánu Bohu, jím pro mého milého Spasitele Krista Ježíše ujištěn jsem.“ I odpověděl mu na to jezuvita: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním ať nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží, či v hněvě zůstává.“ Odpověděl pan Budovec: „I toliž jest ten milosrdný skutek, a duši mou chtíti vyzískati k spasení?“

Výslechový protokol Jindřicha Otty z Losu

je datován 15. a 16. dubna 1621. Letitý karlštejnský purkrabí zvolil zvláštní formu vlastní obhajoby. Snažil se ospravedlnit své někdejší jednání, argumentoval způsobem, který exekuční komisaři považovali za provokaci. Osmdesátiletý stařec mluvil s bezděčnou upřímností. Na inteligenci soudců, kteří postrádali smysl pro humor, to bylo mnoho. Tvrdili, že si z nich obžalovaný dělá legraci. Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou samozřejmostí, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi pro obranu země. Ottovy výpovědi směřují vždy k jednomu: všechno, co direktoři dělali, mělo nějaké logické zdůvodnění a smyslem jejich činů nebyla vzpoura proti císaři, ale obrana privilegií království. Tím se dalo zdůvodnit všechno: vyhození místodržících, kteří porušovali zemská práva a Majestát, ustavení direktoria, konfederace uzavřené podle sněmovního snešení z roku 1610, obrana země proti vpádu vojska, které plenilo, pálilo a vraždilo obyvatele…

 
OSOBNOST VPRAVDĚ RENESANČNÍ PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 13 Červen 2010 20:08

OSOBNOST VPRAVDĚ RENESANČNÍ

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, český šlechtic, válečník, diplomat, spisovatel a hudební skladatel, jedna z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších osobností české společnosti přelomu 16. a 17. století, přichází na svět někdy v roce 1564 na hradě Klenov u Klatov jako potomek starobylého českého šlechtického rodu.

Své, později tak neobyčejně široké, vzdělání Kryštof Harant získává v Innsbrucku, kde je coby páže arciknížete Ferdinanda Tyrolského od svých dvanácti let – během několika roků studia ovládne Harant sedm jazyků, vzdělá se v hudbě a výtvarných uměních, získá vynikající přehled v historii, zeměpisu a společenskovědních oborech

.

V roce 1584 se pak Kryštof Harant vrací do Čech – po svém návratu se několik let neúspěšně snaží získat službu u dvora císaře Rudolfa II. Habsburského (viz Rudolf II. Habsburský), v letech 1593–97 se poté účastní válek s Tureckem.

V roce 1589 se Kryštof Harant žení s Evo Černínovou z Chudenic – manželství ale netrvá dlouho, v roce 1597 Harantova žena umírá, zůstávají po ní dvě děti. Později pak Kryštof Harant uzavře ještě dvě další manželství.

Po smrti manželky dává Kryštof Harant děti na vychování své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku a vydává na cestu do Palestiny, kde hodlá navštívit v Jeruzalémě Boží hrob – společníkem je mu přitom švagr Heřman Černín z Chudenic, cestu, při které navštíví oba cestovatelé italské Benátky, Palestinu a Egypt

, poté Harant literárně zpracuje v cestopise nazvaném „Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta“ (sám přitom vybaví cestopis vlastními ilustracemi, kniha vychází v roce 1608).

Po návratu je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic přijat v roce 1599 do služeb císařského dvora Rudolfa II. Habsburského, zároveň je povýšen do panského stavu, ve stejném roce jej ale potkává i osobní tragédie – obě jeho děti umírají.

V roce 1601 se Harant stává dvorským radou a císařovým komorníkem.

Jako dvorský rada pak Kryštof Harant působí i ve službách Rudolfova nástupce císaře Matyáše – poté, co císařský dvůr odchází z Prahy do Vídně

, ale z Matyášových služeb odchází a usazuje se na hradě Pecka, kde se pak několik let věnuje umělecké (a to především hudební) tvorbě – ve své době je Harant nejvýznamnějším českým hudebním skladatelem, dodnes jsou zachovány tři jeho skladby, a to mše na motivy madrigalu L. Marenzia ( „Dolorosi martir“) a dvě moteta („Maria Kron“ a „Qui confidunt in Domino“).

V roce 1618 se Kryštof Harant, přestoupivší od katolicismu k protestantské víře, vrací do Prahy a za stavovského povstání se staví na stranu českých stavů – v roce 1619 se pak stává komisařem vojenské hotovosti boleslavského, kouřimského a hradeckého kraje, v červnu téhož roku se pak v řadách patnáctitisícového vojska českých stavů účastní (neúspěšného) tažení na císařskou Vídeň – pod jeho velením pak české dělostřelectvo ostřeluje samotný císařský palác.

Po příchodu Friedricha V. Falckého (viz Friedrich V. Falcký) na český trůn je Kryštof Harant novým králem jmenován tajným radou a prezidentem české komory, po bitvě na Bílé hoře, Friedrichově odchodu a nástupu Habsburků, jmenovitě Ferdinanda II. (viz Ferdinand II. Habsburský) na český trůn je pak na svém hradě Pecka Albrechtem z Valdštejna (viz Albrecht z Valdštejna) zadržen a uvězněn v Praze – 19. června je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jako jeden ze sedmadvaceti českých pánů, odsouzen k trestu smrti setětím, o dva dny později, 21. června, je pak katem Janem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze popraven.

 
Příběh nejznámější české popravy PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Čtvrtek, 10 Červen 2010 18:00

Příběh nejznámější české popravy

Po nečekaném vítězstvípo dvouhodinové bitvě na bělohorské pláni před Prahou 8. listopadu 1620 čekalo vítěznou bavorsko-císařskou stranu další překvapení . Již následující ráno , 9. listopadu , ujel "zimní král" Fridrich Falcký z Prahy a týž den se pražská města vzdala nepříteli a otevřela mu své brány . Někteří vůdci protihabsburského povstání a přední osobnosti Fridrichova dvora jako Matyáš Thurn či Václav Vilém z Roupova sice včas uprchli , ale většina stavovských předáků zůstala v nepochopitelném klidu a slepé důvěře doma . Mnozí naivně uvěřili vítězi z Bílé hory , bavorskému vévodovi Maximiliánovi , jenž vůdcům povstání slíbil , že jejich života bude ušetřeno . Jiní bláhově doufali v milost císaře Ferdinanda II. , když již 13. listopadu projevili ponižujícím reversem lítost nad svými činy .

Vídeň ovšem neměla ani v nejmenším zájem o nějaké smiřování a v císařově okolí bylo od počátku rozhodnuto , že přední viníci budou potrestáni na hrdle . Nelítostně se mělo zatočit s celým českým národem . Španělský vojevůdce Martin Huerta , člověk krutý a fanatický , doporučoval císaři , "aby bez rozdílu všechny zamordovati dal , aby tak z nevěrného kacířského národa ani nohy nezůstalo". Přisadil si i španělský vyslanec , požadující vyhubení "národa bezbožného , jenž tak dlouho urážel velebnost císařskou". Celý plán pokoření Čech jako ohniska vzpoury byl předem promyšlen a připraven , ikdyž zatím utajen . I když hned po Bílé hoře vypracoval nový správce Českého království Karel z Lichnštejna pro císaře seznam povstalců , k zatýkání se zatím nepřistoupilo . Byla to zjevně taktika , která měla předáky povstání uklidnit . Tento osudový omyl a falešný pocit bezpečí přispěl k tomu , že jenom část nejvýznamějších činitelů povstání se zachránila útěkem ze země .

A tak teprve v únoru 1621 přišel z Vídně rozkaz k zatčení provinilých . Vše bylo navíc záludně zorganizováno tak , že páni a rytíři , obeslaní na Pražský hrad , vůbec netušili , o co se přesně jedná . Všichni pozvaní se dostavili v neuvěřitelné naivitě dobrovolně , ovšem ihned po svém příchodu byli 20. února zatčeni a uvězněni . Zároveň byl zřízen mimořádný soud , jehož předsedou se stal moravský aristokrat Lichteštejn , odpadlík od českobratrské víry , nyní již horlivý katolík a oddaný přisluhovač vídeňského dvora . Hlavním žalobcem jmenován servilní karierista Přibík Jeníšek z Újezda , dosud bezvýznamný chdý zeman z Klatovska , zanedlouho však pobělohorský zbohatlík . Soudu v němž vedle několika českých katolických pánů zasedali i cizinci , nešlo o zdlouhavé projednávání individuální viny obžalovaných , nýbrž o rychlé vynesení víceméně předem daného rozsudku . Rozsudekl smrti císař potvrdil u 27 obžalovaných a poprava byla stanovena na 21. červen 1621 . Marně prosili rodiny odsouzenců o změnu krutého ortelu , marně se ohromení vězňové obraceli s prosebným listem na saského kurfiřta , aby jim vymohl u císaře prominutí jejich "zločinů". Kurfiřt Jan Jiří , považovaný za ochránce všech luteránů , nemohl "rebelům" proti panovnickému majestátu pomoci , dokonce , dokonce vydal na smrt do Prahy svého stoupence Jáchymy Ondřeje Šlika , který marně hledal na saském vévodském dvoře ochranu .

Tento nezvykle krutý a teátrální trest měl v českém panstvu utlumit "tradiční sklony k vzpouře a rebelii" , zlomit v něm "ducha vzdoru a neposlušnosti". Již v pátek 18.6.1621 se začalo stavět na Staroměstském náměstí v Praze přímo u radnice dřevěné popravní lešení , potažené černým suknem . Odsouzenci byli na staroměstskou radnici přivedeni z Hradu v neděli 20.6. večer . Den hrůzné exekuce byl ohlášen v pondělí 21.6.1621 o páté hodině ranní výstřelem z děla na Hradě . Zároveň byly uzavřeny městské brány a lešení bylo obstoupeno Valdštejnovým m plukem . Po celou dobu exekuce se navíc troubilo a bubnovalo , aby lid neslyšel , co odsouzení mluví .

Pořadí poprav bylo stanoveno podle stavovské důstojnosti , tedy nejprve byli stětím popraveni tři příslušníci panského stavu a poté sedm rytířů . Jako první položil hlavu na špalek Jáchym Ondřej Šlik , poté byl přiveden na lešení Václav Budovec z Budova , chlouba a politický vůdce jednoty bratrské a za bojů o Rudolfův majestát mluvčí českých nekatolíků , nyní již 74letý stařec . Třetím popraveným pánem se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic , který rozlobil Ferdinanda II. i tím , že dal v létě 1619 ostřelovat císařský palác ve Vídni . Kryštof proslul jako renesanční hudební skladatel a autor českého cestopisu o Egyptu a Svaté zemi . Kryštofův někdejší společník na této cestě a katolický přítel Heřman Černín z Chudenic jeho popravě osobně přihlížel , později si dokonce vzal za manželku jeho vdovu . Císařskou milost nedostal ani stařičký rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic , se svými 86 lety nejstarší z popravených . Dalšími 6 sťatými rytíři byli Prokop Dvořecký z Olbramovic , Bedřich z Bílé , Ota z Losu , Vilém Konecchlumský , Bohuslav z Michalovic , který se jako hejtman Pražského hradu přidal k povstalcům a přijal od Fridricha Falckého úřad zemského soudce . Jeho bratr , již zmíněný přísedící Heřman Černín , se na dobu jeho popravy z lešení vzdálil. Ze sedmnácti popravených měšťanů (většinou ovšem erbovních) je nejznámnější vzdělaný lékař a rektor University KarlovyJan Jessenius , původem Slovák , kdysi osobní lékař císaře Rudolfa , proslulý i svou první veřejnou pitvou v Praze . Mstivého císaře popudil zvláště jako výmluvný diplomat ve službách stavů a krále Fridricha . Proto mu byl nejdříve vyříznut jazyk a přibit na šibenici , pak teprv byl Jessenius sťat . Jeho mrtvé tělo bylo podle příkazu Vídně ještě dodatečně zneuctěno rozštvrcením a rozvěšením před městskými hradbymi na kolech .

Popravy vykonal staroměstský kat Jan Mydlář , sám nekatolík , za 4 hodiny a použil přitom 4 mečů . Osobně setnul hlavy 24 stavovských vůdců , tři z odsouzených měšťanů byli totiž oběšeni . Těla popravených byla vydána příbuzným , ale 12 hlav předních vůdců , mezi nimi i Šlikova , Budovcova , Kaplířova a Jeseniova , bylo pro výstrahu vyvěšeno na železných prutech na Staroměstské mostecké věži . Viseli tu po 10 let , kromě hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika , která byla z milosti vydána jeho pozůstalým k pohřbení . Sejmuty a důstojně pohřbeny byly až při saské okupaci Prahy v roce 1631 . Podobně bylo naloženo i s hlavou popraveného žateckého purkmistra Maxmiliána Hošťálka , která byla přibita na městské bráně v Žatci , a stejné zneuctění potkalo hlavu kutnohorského měšťana Jana Šultyse , poslanou k vyvěšení do Kutné Hory . Také u dalších byl stížen trest smrti zneucťujícími rozsudky , zpravidla dodatečným rozčtvrcením .

Barbarská a brutální staroměstská exekuce měla zastrašit všechny odpůrce habsburského režimu a dát jasně najevo císařovu vůli tvrdě a nelítostivě skoncovat s odbojnými českými zeměmi . Veřejnou popravou dal však nový režim nechtěně svým 27 obětem "palmu mučednictví" , ohlas pražské exekuce navíc posílili protihasburské nálady jak v protestantské Evropě , tak v katolické Francii .

Všichni odsouzení projevili v posledních chvílích nesmírnou srdnatost a hrdinnost , zádný z nich nezakolísal ve svém přesvědčení o správnosti činů , kterých sedopustili , a nesnažil se získat zmírnění svého osudu zradou na svém vyznání a přestupem na katolictví . Pevnost a odhodlanost nešťastných odsouzenců vzbuzovala proto obecný obdiv . Svou hrdinnou smrtí vykoupili v očích veřejného mínění (a také v očích budoucích generací) dosavadní chyby i předchozí zakolísání .

Prof.PhDr.Jan Krumpera , CSc.

 


Strana 9 z 39

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?