Test

Články
Co řekli před popravou PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 14 Červen 2010 21:28

Co předcházelo popravě Václava Budovce z Budova a Jindřicha Otty z Losu

Vyjádření Václava Budovce z Budova

Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali. Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že bychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milostí Boží dobře známá.“ A oni: „Pán se svým domněním svodí.“ Pán zas: „Nesvodím; ne na doufání, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl „Já jsem cesta, i pravda, i život.“ Na to kapucíni: „Ale bez církve není spasení.“ A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedník s hněvem odpověděl, řka: „A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých, kterouž střebe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním. kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco na to času a práce vynaložiti.“

Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce. Mezitím dva jezuviti, kteří tam po rathauze celou noc semotam od jedněch k druhým chodili (avšak žádného neodvedli od Krista), přistoupili k pánu z Budova a mluvili s ním latině, a vydělali opět jako oni kapucíni. I pravili: „My vidíme, že pán dobře se učil a prospěl v umění; my bychom rádi duši jeho vyzískali k spasení, a tudy skutek milosrdný jemu prokázali“. Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? Anobrž raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím jisti byli jako já. Chvála milému Pánu Bohu, jím pro mého milého Spasitele Krista Ježíše ujištěn jsem.“ I odpověděl mu na to jezuvita: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním ať nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží, či v hněvě zůstává.“ Odpověděl pan Budovec: „I toliž jest ten milosrdný skutek, a duši mou chtíti vyzískati k spasení?“

Výslechový protokol Jindřicha Otty z Losu

je datován 15. a 16. dubna 1621. Letitý karlštejnský purkrabí zvolil zvláštní formu vlastní obhajoby. Snažil se ospravedlnit své někdejší jednání, argumentoval způsobem, který exekuční komisaři považovali za provokaci. Osmdesátiletý stařec mluvil s bezděčnou upřímností. Na inteligenci soudců, kteří postrádali smysl pro humor, to bylo mnoho. Tvrdili, že si z nich obžalovaný dělá legraci. Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou samozřejmostí, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi pro obranu země. Ottovy výpovědi směřují vždy k jednomu: všechno, co direktoři dělali, mělo nějaké logické zdůvodnění a smyslem jejich činů nebyla vzpoura proti císaři, ale obrana privilegií království. Tím se dalo zdůvodnit všechno: vyhození místodržících, kteří porušovali zemská práva a Majestát, ustavení direktoria, konfederace uzavřené podle sněmovního snešení z roku 1610, obrana země proti vpádu vojska, které plenilo, pálilo a vraždilo obyvatele…

 
OSOBNOST VPRAVDĚ RENESANČNÍ PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 13 Červen 2010 20:08

OSOBNOST VPRAVDĚ RENESANČNÍ

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, český šlechtic, válečník, diplomat, spisovatel a hudební skladatel, jedna z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších osobností české společnosti přelomu 16. a 17. století, přichází na svět někdy v roce 1564 na hradě Klenov u Klatov jako potomek starobylého českého šlechtického rodu.

Své, později tak neobyčejně široké, vzdělání Kryštof Harant získává v Innsbrucku, kde je coby páže arciknížete Ferdinanda Tyrolského od svých dvanácti let – během několika roků studia ovládne Harant sedm jazyků, vzdělá se v hudbě a výtvarných uměních, získá vynikající přehled v historii, zeměpisu a společenskovědních oborech

.

V roce 1584 se pak Kryštof Harant vrací do Čech – po svém návratu se několik let neúspěšně snaží získat službu u dvora císaře Rudolfa II. Habsburského (viz Rudolf II. Habsburský), v letech 1593–97 se poté účastní válek s Tureckem.

V roce 1589 se Kryštof Harant žení s Evo Černínovou z Chudenic – manželství ale netrvá dlouho, v roce 1597 Harantova žena umírá, zůstávají po ní dvě děti. Později pak Kryštof Harant uzavře ještě dvě další manželství.

Po smrti manželky dává Kryštof Harant děti na vychování své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku a vydává na cestu do Palestiny, kde hodlá navštívit v Jeruzalémě Boží hrob – společníkem je mu přitom švagr Heřman Černín z Chudenic, cestu, při které navštíví oba cestovatelé italské Benátky, Palestinu a Egypt

, poté Harant literárně zpracuje v cestopise nazvaném „Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta“ (sám přitom vybaví cestopis vlastními ilustracemi, kniha vychází v roce 1608).

Po návratu je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic přijat v roce 1599 do služeb císařského dvora Rudolfa II. Habsburského, zároveň je povýšen do panského stavu, ve stejném roce jej ale potkává i osobní tragédie – obě jeho děti umírají.

V roce 1601 se Harant stává dvorským radou a císařovým komorníkem.

Jako dvorský rada pak Kryštof Harant působí i ve službách Rudolfova nástupce císaře Matyáše – poté, co císařský dvůr odchází z Prahy do Vídně

, ale z Matyášových služeb odchází a usazuje se na hradě Pecka, kde se pak několik let věnuje umělecké (a to především hudební) tvorbě – ve své době je Harant nejvýznamnějším českým hudebním skladatelem, dodnes jsou zachovány tři jeho skladby, a to mše na motivy madrigalu L. Marenzia ( „Dolorosi martir“) a dvě moteta („Maria Kron“ a „Qui confidunt in Domino“).

V roce 1618 se Kryštof Harant, přestoupivší od katolicismu k protestantské víře, vrací do Prahy a za stavovského povstání se staví na stranu českých stavů – v roce 1619 se pak stává komisařem vojenské hotovosti boleslavského, kouřimského a hradeckého kraje, v červnu téhož roku se pak v řadách patnáctitisícového vojska českých stavů účastní (neúspěšného) tažení na císařskou Vídeň – pod jeho velením pak české dělostřelectvo ostřeluje samotný císařský palác.

Po příchodu Friedricha V. Falckého (viz Friedrich V. Falcký) na český trůn je Kryštof Harant novým králem jmenován tajným radou a prezidentem české komory, po bitvě na Bílé hoře, Friedrichově odchodu a nástupu Habsburků, jmenovitě Ferdinanda II. (viz Ferdinand II. Habsburský) na český trůn je pak na svém hradě Pecka Albrechtem z Valdštejna (viz Albrecht z Valdštejna) zadržen a uvězněn v Praze – 19. června je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jako jeden ze sedmadvaceti českých pánů, odsouzen k trestu smrti setětím, o dva dny později, 21. června, je pak katem Janem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze popraven.

 
Příběh nejznámější české popravy PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Čtvrtek, 10 Červen 2010 18:00

Příběh nejznámější české popravy

Po nečekaném vítězstvípo dvouhodinové bitvě na bělohorské pláni před Prahou 8. listopadu 1620 čekalo vítěznou bavorsko-císařskou stranu další překvapení . Již následující ráno , 9. listopadu , ujel "zimní král" Fridrich Falcký z Prahy a týž den se pražská města vzdala nepříteli a otevřela mu své brány . Někteří vůdci protihabsburského povstání a přední osobnosti Fridrichova dvora jako Matyáš Thurn či Václav Vilém z Roupova sice včas uprchli , ale většina stavovských předáků zůstala v nepochopitelném klidu a slepé důvěře doma . Mnozí naivně uvěřili vítězi z Bílé hory , bavorskému vévodovi Maximiliánovi , jenž vůdcům povstání slíbil , že jejich života bude ušetřeno . Jiní bláhově doufali v milost císaře Ferdinanda II. , když již 13. listopadu projevili ponižujícím reversem lítost nad svými činy .

Vídeň ovšem neměla ani v nejmenším zájem o nějaké smiřování a v císařově okolí bylo od počátku rozhodnuto , že přední viníci budou potrestáni na hrdle . Nelítostně se mělo zatočit s celým českým národem . Španělský vojevůdce Martin Huerta , člověk krutý a fanatický , doporučoval císaři , "aby bez rozdílu všechny zamordovati dal , aby tak z nevěrného kacířského národa ani nohy nezůstalo". Přisadil si i španělský vyslanec , požadující vyhubení "národa bezbožného , jenž tak dlouho urážel velebnost císařskou". Celý plán pokoření Čech jako ohniska vzpoury byl předem promyšlen a připraven , ikdyž zatím utajen . I když hned po Bílé hoře vypracoval nový správce Českého království Karel z Lichnštejna pro císaře seznam povstalců , k zatýkání se zatím nepřistoupilo . Byla to zjevně taktika , která měla předáky povstání uklidnit . Tento osudový omyl a falešný pocit bezpečí přispěl k tomu , že jenom část nejvýznamějších činitelů povstání se zachránila útěkem ze země .

A tak teprve v únoru 1621 přišel z Vídně rozkaz k zatčení provinilých . Vše bylo navíc záludně zorganizováno tak , že páni a rytíři , obeslaní na Pražský hrad , vůbec netušili , o co se přesně jedná . Všichni pozvaní se dostavili v neuvěřitelné naivitě dobrovolně , ovšem ihned po svém příchodu byli 20. února zatčeni a uvězněni . Zároveň byl zřízen mimořádný soud , jehož předsedou se stal moravský aristokrat Lichteštejn , odpadlík od českobratrské víry , nyní již horlivý katolík a oddaný přisluhovač vídeňského dvora . Hlavním žalobcem jmenován servilní karierista Přibík Jeníšek z Újezda , dosud bezvýznamný chdý zeman z Klatovska , zanedlouho však pobělohorský zbohatlík . Soudu v němž vedle několika českých katolických pánů zasedali i cizinci , nešlo o zdlouhavé projednávání individuální viny obžalovaných , nýbrž o rychlé vynesení víceméně předem daného rozsudku . Rozsudekl smrti císař potvrdil u 27 obžalovaných a poprava byla stanovena na 21. červen 1621 . Marně prosili rodiny odsouzenců o změnu krutého ortelu , marně se ohromení vězňové obraceli s prosebným listem na saského kurfiřta , aby jim vymohl u císaře prominutí jejich "zločinů". Kurfiřt Jan Jiří , považovaný za ochránce všech luteránů , nemohl "rebelům" proti panovnickému majestátu pomoci , dokonce , dokonce vydal na smrt do Prahy svého stoupence Jáchymy Ondřeje Šlika , který marně hledal na saském vévodském dvoře ochranu .

Tento nezvykle krutý a teátrální trest měl v českém panstvu utlumit "tradiční sklony k vzpouře a rebelii" , zlomit v něm "ducha vzdoru a neposlušnosti". Již v pátek 18.6.1621 se začalo stavět na Staroměstském náměstí v Praze přímo u radnice dřevěné popravní lešení , potažené černým suknem . Odsouzenci byli na staroměstskou radnici přivedeni z Hradu v neděli 20.6. večer . Den hrůzné exekuce byl ohlášen v pondělí 21.6.1621 o páté hodině ranní výstřelem z děla na Hradě . Zároveň byly uzavřeny městské brány a lešení bylo obstoupeno Valdštejnovým m plukem . Po celou dobu exekuce se navíc troubilo a bubnovalo , aby lid neslyšel , co odsouzení mluví .

Pořadí poprav bylo stanoveno podle stavovské důstojnosti , tedy nejprve byli stětím popraveni tři příslušníci panského stavu a poté sedm rytířů . Jako první položil hlavu na špalek Jáchym Ondřej Šlik , poté byl přiveden na lešení Václav Budovec z Budova , chlouba a politický vůdce jednoty bratrské a za bojů o Rudolfův majestát mluvčí českých nekatolíků , nyní již 74letý stařec . Třetím popraveným pánem se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic , který rozlobil Ferdinanda II. i tím , že dal v létě 1619 ostřelovat císařský palác ve Vídni . Kryštof proslul jako renesanční hudební skladatel a autor českého cestopisu o Egyptu a Svaté zemi . Kryštofův někdejší společník na této cestě a katolický přítel Heřman Černín z Chudenic jeho popravě osobně přihlížel , později si dokonce vzal za manželku jeho vdovu . Císařskou milost nedostal ani stařičký rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic , se svými 86 lety nejstarší z popravených . Dalšími 6 sťatými rytíři byli Prokop Dvořecký z Olbramovic , Bedřich z Bílé , Ota z Losu , Vilém Konecchlumský , Bohuslav z Michalovic , který se jako hejtman Pražského hradu přidal k povstalcům a přijal od Fridricha Falckého úřad zemského soudce . Jeho bratr , již zmíněný přísedící Heřman Černín , se na dobu jeho popravy z lešení vzdálil. Ze sedmnácti popravených měšťanů (většinou ovšem erbovních) je nejznámnější vzdělaný lékař a rektor University KarlovyJan Jessenius , původem Slovák , kdysi osobní lékař císaře Rudolfa , proslulý i svou první veřejnou pitvou v Praze . Mstivého císaře popudil zvláště jako výmluvný diplomat ve službách stavů a krále Fridricha . Proto mu byl nejdříve vyříznut jazyk a přibit na šibenici , pak teprv byl Jessenius sťat . Jeho mrtvé tělo bylo podle příkazu Vídně ještě dodatečně zneuctěno rozštvrcením a rozvěšením před městskými hradbymi na kolech .

Popravy vykonal staroměstský kat Jan Mydlář , sám nekatolík , za 4 hodiny a použil přitom 4 mečů . Osobně setnul hlavy 24 stavovských vůdců , tři z odsouzených měšťanů byli totiž oběšeni . Těla popravených byla vydána příbuzným , ale 12 hlav předních vůdců , mezi nimi i Šlikova , Budovcova , Kaplířova a Jeseniova , bylo pro výstrahu vyvěšeno na železných prutech na Staroměstské mostecké věži . Viseli tu po 10 let , kromě hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika , která byla z milosti vydána jeho pozůstalým k pohřbení . Sejmuty a důstojně pohřbeny byly až při saské okupaci Prahy v roce 1631 . Podobně bylo naloženo i s hlavou popraveného žateckého purkmistra Maxmiliána Hošťálka , která byla přibita na městské bráně v Žatci , a stejné zneuctění potkalo hlavu kutnohorského měšťana Jana Šultyse , poslanou k vyvěšení do Kutné Hory . Také u dalších byl stížen trest smrti zneucťujícími rozsudky , zpravidla dodatečným rozčtvrcením .

Barbarská a brutální staroměstská exekuce měla zastrašit všechny odpůrce habsburského režimu a dát jasně najevo císařovu vůli tvrdě a nelítostivě skoncovat s odbojnými českými zeměmi . Veřejnou popravou dal však nový režim nechtěně svým 27 obětem "palmu mučednictví" , ohlas pražské exekuce navíc posílili protihasburské nálady jak v protestantské Evropě , tak v katolické Francii .

Všichni odsouzení projevili v posledních chvílích nesmírnou srdnatost a hrdinnost , zádný z nich nezakolísal ve svém přesvědčení o správnosti činů , kterých sedopustili , a nesnažil se získat zmírnění svého osudu zradou na svém vyznání a přestupem na katolictví . Pevnost a odhodlanost nešťastných odsouzenců vzbuzovala proto obecný obdiv . Svou hrdinnou smrtí vykoupili v očích veřejného mínění (a také v očích budoucích generací) dosavadní chyby i předchozí zakolísání .

Prof.PhDr.Jan Krumpera , CSc.

 
Jan Rokycana PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Středa, 09 Červen 2010 20:55

Jan Rokycana

husitský kněz, teologický mluvčí umírněných utrakvistů

Datum narození: / datum úmrtí:

přibližně 1397 / 22.02.1471

Jan Rokycana byl husitský kněz, teologický mluvčí umírněných utrakvistů, představitel soudobé řečnické prózy. Jan Rokycana se narodil v rodině kováře. Studoval na pražské niverzitě, kde se stal bakalářem, později byl mistrem svobodných umění, přijal i kněžské svěcení. Již od studentských let byl Jan Rokycana stoupencem Husova učení, později se stal žákem a následovníkem Jakoubka ze Stříbra. Po jeho smrti se Rokycana dostal do čela umírněných utrakvistů, poté administrátorem konzistoře pod obojí. Byl oblíben pro svá nesmlouvavá kázání v Týnském chrámu. Po přijetí basilejských kompaktát zvolil český sněm Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. V tomto nesmírně důležitém úřadu však nebyl nikdy schválen papežem. Po Zikmundově přijetí za krále musel Rokycana v roce 1437 opustit Prahu a vrátil se až v roce 1448, když město dobyl Jiří z Poděbrad. Jeho pak Rokycana podporoval v zápase s Římem a v úsilí o jednotu utrakvismu.

 

 
Martin Lupáč z Chrudimi PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pondělí, 07 Červen 2010 21:47

Martin Lupáč z Chrudimi
[? – 20.04.1468] Martin zvaný Lupáč (z Chrudimi, kde je po něm nazvána i jedna z ulic proto, že v tomto městě byl delší dobu farářem) se narodil pravděpodobně někdy koncem 14. století. Patřil mezi významné husitské teology a duchovní. Proslul také jako diplomat evropského významu, především svým několikerým působením na koncilu v Basileji. Na pražské univerzitě byl jeho učitelem mj. i Jakoubek ze Stříbra. V době odpustkových bouří v Praze r. 1412 se mladý Lupáč také zúčastnil studentské demonstrace s alegorickým průvodem metropolí. Byl od počátku stoupencem utrakvizmu a zastáncem linie svého učitele. Jarní husitská ofenzíva v r. 1421 zavála Martina Lupáče do východních Čech. V dubnu r. 1427 se stal spolu s Rokycanou iniciátorem svolání obce Starého Města pražského na náměstí, jež vyústilo ve známé události související s příklonem Korybuta ke katolické straně. Lupáč koňmo projížděl pražskými ulicemi a vyhlašoval veřejně Korybutovu zradu a jeho tajnou korespondenci se Zikmundem. Tyto události pak vrcholí internací Korybuta na hrad Valdštejn a vypovězením konzervativních mistrů z Prahy. Roku 1429 se Lupáč spolu s Prokopem Holým a Petrem Paynem zúčastnil památného jednání se Zikmundem v Prešpurku, dnešní Bratislavě. V květnu 1432 se rovněž zúčastnil jednání s vyslanci Basilejského koncilu v Chebu, kde byl přijat tzv. Chebský soudce
. Dále se podílel na jednáních s koncilem v Basileji jako významný člen hlavní delegace. Jako vyslanec husitských Čech se Martin Lupáč ještě dvakrát v letech 1433 a 1434 v Basileji prostřednictvím svých diplomatických aktivit setkává s lidmi a událostmi, které tvořily tehdejší velkou evropskou politiku. Při obhajobě 4 artikulů v Basileji Prokop Holý když byl nucen improvizovat, tak chtěl, aby artikul o svobodném hlásání slova božího obhajoval právě farář z Chrudimi. Ten však neměl písemnou přípravu, a tak nakonec zůstalo u původního defenzora tohoto artikulu. Na svatomartinském sněmu v listopadu 1433 byl Martin členem komise duchovních, která měla připravit text předběžných kompaktát, jenž se bohužel nedochoval. Po bitvě u Lipan se v r. 1434 účastnil spolu s Janem Rokycanou jednání se Zikmundem v Řezně, kam český sněm vyslal reprezentativní poselstvo složené ze světských i duchovních osob. Jan Rokycana si po své volbě arcibiskupem na podzim r. 1435 vybral jako jednoho ze svých sufragánů (pomocný, světící biskup) právě svého dlouholetého pomocníka Martina Lupáče. Před zvolením Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 měl Martin Lupáč velkou zásluhu na Jiřího úspěšné volební kampani. Spolu s Rokycanou se zasloužili i o vznik Jednoty bratrské tím, že podporovali družinu Řehoře Krejčího a její přesídlení do ústraní v Kunvaldu. Dokonce, a patrně v rozporu s Rokycanou, Lupáč vznikající Jednotu podpořil ještě o 10 let později, kdy si bratří a sestry ze svého středu vybrali 3 kněze, čímž byl odstartován nezvratný proces oddělení Jednoty jako samostatné reformované církve z lůna oficiální církve. V době svého chrudimského působení napsal sbírku Kázání. Po r. 1450, kdy začal působit jako kališnický farář v Klatovech, napsal v r. 1452 mj. traktát brilantně hájící kompaktáta proti italskému filozofovi a teologovi Mikuláši Kusánskému. Na zrušení kompaktát papežem Piem II. reagoval r. 1462 polemickým traktátem Contra papam a proti atakům Hilaria Litoměřického hájil kalich spisem Contra sex adversarios z r. 1465. Udržoval také písemný styk i s valdenským knězem Štěpánem z Basileje, který byl v r. 1467 upálen ve Vídni. O Martinovi lze říci, že byl zastáncem pražského umírněného směru utrakvizmu s akcentem na pastorační praxi a se sklony k častému mentorování věřících.

 


Strana 9 z 38

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?