Test

Články
Většina Čechů je finančně negramotná PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 06 Červen 2010 13:52

Většina Čechů je finančně negramotná, snadno skončí v pasti lichvářů

Drtivá většina národa je finančně negramotná, bez rozmyslu si půjčuje a vůbec netuší, kolik za to výsledně zaplatí a jaké to může mít pro ně důsledky. Stejně tak lidé často nevědí, za co všechno bance platí při správě peněz. Shodují se na tom finanční poradci, které Právo oslovilo.

Lidé zkrátka zapomínají na kupecké počty a selský rozum, že žádná sleva není zadarmo a že každé peníze něco stojí. Třeba u hypotéky jeden půjčený milión může při delším splátkovém období přijít i na další milión.

Málokdo si také uvědomuje, že banky si z počátku půjčky či hypotéky nejprve více účtují připočítané úroky a menší část tvoří vlastní splátka.

Polovině ze sta lidí, kteří za mnou přijdou, už není pomoci. A z těch nadějných padesáti se před exekucí a lichváři podaří zachránit tak dvacet. Vít Pokorný, nezávislý finanční poradce

„Drtivá většina lidí nerozumí půjčkám. Slyší na rychlé nebo diamantové půjčky, ale netuší, na kolik je to přijde. Nejprve jdou do banky, pak jdou do standardní úvěrové společnosti na spotřebitelské půjčky. Když zjistí, že muž má najednou menší příjem nebo přijde o práci, tak si půjčují u neseriózních tzv. soukromých investorů a nakonec končí u lichvářů,“ potvrdil Právu dlouholetý nezávislý finanční poradce Vít Pokorný.

Dlužníci řeší závazky až při miliónu

Podle něho lidé začínají své dluhy řešit, až když se pohybují kolem miliónu korun. Do té doby bez rozmyslu vytloukají klín klínem.

„Pak za mnou chodí, co s tím, že celkem berou 30 tisíc měsíčně, ale ve splátkách musí platit padesát. Lze to řešit konsolidací půjček. Vyhýbám se nebankovním institucím, jedině přes banku. Obvykle se dluh více natáhne v čase a musejí sehnat ručení nemovitostí. Pak jim splátky klesnou na polovinu, ale musí vydržet,“ zdůrazňuje Vít.

Některým otrne a znovu si vezmou úvěrovou kartu

V praxi se setkává s tím, že dlužníkům následně otrne, a nechají se na ulici zlákat k další úvěrové kartě či kartě, která prý tzv. šetří, ale ve skutečnosti člověka motivuje k větším nákupům, a vzrostou jim měsíční splátky o další tři tisíce.

„To už jsou pak v háji. Polovině ze sta lidí, kteří za mnou přijdou, už není pomoci. A z těch nadějných padesáti se před exekucí a lichváři podaří zachránit tak dvacet. Je to ale hrozné, když pak zadlužená rodina, která najednou nemůže utáhnout půjčku nad půl miliónu, uprosí babičku, aby dala za ně do zástavy svůj domeček na vesnici, a ta to roztřesenou rukou podepisuje se slovy, že je poprvé v životě dlužníkem,“ říká z praxe Pokorný.

Snaží se vyhrabat z propasti sázením

Dlužníci často podle něho zkoušejí i zoufalá řešení, jako je třeba sázení na sportovní výsledky. „Myslí si, kdo ví, jak tomu fotbalu rozumí, párkrát třeba vyhrají, ale ve výsledku se propadnou ještě hlouběji,“ dodal Pokorný.

Češi jsou konzervativní - nebo líní?

Finanční instituce se spoléhají i na to, že Češi nemají moc rádi změny, jsou konzervativní, a tak své „staré“ klienty namísto věrnostních programů „odměňují“ horšími podmínkami a dražšími produkty než klienty tzv. nové, o něž se snaží přetáhnout je od konkurence.

„Lidé často ani neví, jakou úrokovou sazbu mají u svých účtů, bezmezně věří finančním institucím, které ovšem často praktikují klamavou reklamu, aby zohlednily především svůj zisk, a ne to, co je výhodné pro jejich klienta. Lidem u nás často chybí základní finanční vzdělání, pochopení závislosti mezi rizikem, výnosem a likviditou,“ řekl Právu finanční poradce Radim Hochfichter.

„Není problém zřídit si termínovaný vklad u jiné banky, něco jiného je to však u běžného účtu, ke kterému má člověk zřízeny trvalé platby a k dispozici platební kartu. Tam již musí být motiv ke změně silnější,” řekl Hochfichter.

Finanční revize jednou ročně

Jednou za rok by si člověk ve svých financích měl udělat revizi. Neznamená to, že je potřeba hned všechno měnit. Často lze úspor totiž dosáhnout jen tím, že změnu provedeme v rámci stávající banky.

„To znamená, že zvolíte jiný produkt s podobnými funkcemi, ale za který platíme méně, podobně jako když měníme tarif u mobilního operátora. Měsíčně může běžný drobný klient bank ušetřit až 150 Kč,“ dodal Hochfichter.

Stejné je to v pojištění. Většinou je podstatně výhodnější mít uzavřené pojistky na auto, dům, zdraví u jedné instituce, než u několika pojišťoven.

Každopádně se vyplatí srovnávat a nikam nespěchat, tj. nesáhnout po první tzv. akční nabídce.

„Lidé se nezabývají ani možnostmi kombinací finančních produktů, třeba ve spoření, pojistkách. Přitom vhodnou variací můžete ročně de facto na těch samých věcech ušetřit až 12 tisíc ročně,“ tvrdí na svých seminářích poradci soukromé finanční „akademie“.

Nejlevnější pojištění nemusí poskytovat 100% krytí škody

„Na druhou stranu se nevyplatí třeba u pojištění auta hned sahat po nejlevnějších nabídkách, protože pak v praxi obvykle ty nejlevnější pojišťovny poskytují motoristům jen částečné krytí škodné události a zbytek, třeba i 40 %, si musí poškozený platit ze svého,“ potvrdila Právu finanční poradkyně pracující pro jednu z bank.

 
MUŽI V PŘECHODU PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 06 Červen 2010 13:40

MUŽI V PŘECHODU

Specifickou formou tohoto stavu je póza otráveného gentlemana trousícího kolem sebe obecné pravdy a kritiky všech možných nešvarů. Všechno znají, všude byli, všechno předpovídali, všechno viděli.

Lidstvo spěje do záhuby. Zachránit by se mohlo výhradně tím, kdyby začalo naslouchat moudrým názorům postiženého. Lidstvo obvykle nemá nejmenší zájem, a tak do role posluchače bývají vmanévrováni rodinní příslušníci. Mizernou náladu pak nemají jen oni, ale i jejich okolí.

Překladatelé mohou diskutovat, zda psychický stav muže, který “má své dny“, lépe vystihuje slovo “podrážděný“ nebo “mrzutý“. Adjektivum otrávený zřejmě vystihuje kombinaci obojího. Takový muž je poněkud přecitlivělý, úzkostný, vzteklý. Trpí pocity nedocenění, ba i nedostačivosti. O nedocenění mluví rád a často. Všem by ukázal - jen kdyby mu neházeli klacky pod nohy. Snadno vybuchne a snad ani sám neví, co říká. Asertivitu nahrazuje agresivitou kombinovanou s pasivitou. K okolí je velice kritický. Rád se napije. Lehká podnapilost a zvýšená kritičnost okořeněná žárlivostí a urážlivostí má značný vliv na náladu.

Sociálně ještě problematičtější variantou než předchozí chování je zmlknutí. Jak známo, lze nemluvit, ale nelze nekomunikovat. Navíc ženy mají obvykle větší potřebu hovoru než muži. Někteří muži toho zneužívají k trestání partnerky.

Manželka jednoho ze zde popisovaných mužů vystihla vývoj následovně: “Dřív míval náladu bud'dobrou, nebo špatnou. Po padesátce má náladu buď špatnou, nebo velmi špatnou.“ Pak se zamyslela a dodala: “A také někdy lítostivou... Protivný je ale vždycky.“

Biologické vysvětlení pro mužský přechod tohoto typu spočívá v poklesu hladiny testosteronu. V podobné situaci experimentálně uskutečněné u beranů reagují tito samci podrážděností, agresí a občas i netečností. Muž “jako beran“ navíc hledá chybu a příčinu svého subjektivně nepříjemného stavu v okolí. Hormonální výkyvy hrají svoji nemalou roli. Nesporný vliv mají i vlivy sociální. Křehkost mužské identity je v moderní době příslovečná. Záchrannou brzdu v podobě péče o domácnost, eventuálně o vnuky v případě pracovního neuspokojení či nezaměstnanosti pánové obvykle nevyužívají.

Rady, jak manželovi v podobné situaci pomoci, uvedeme slovy klientky. Manžel jí připomíná malého vnuka, který na písku staví hrad a čas od času vztekle rozdupá to, co postaví. Pak ještě vezme trochu písku lopatku a hodí ho po některém z dětí, s kterými si společně hraje. Poté rozpláče, že si s ním nikdo nechce hrát. Model má něco do sebe. I když je muž vzteklý, trpí. Agresí zahání pocit neúspěchu. V jeho dnech mu příliš pomoci nejde. Snad s výjimkou toho, že se obrníme maximální tolerancí. Ve chvílích lepší nálady, kdy je s ním řeč, jej vlídně vyslechneme a podporujeme jeho relaxační aktivity. Trocha obdivu rozhodně neškodí. Máme na paměti, že kdo si hraje, nezlobí.

 

 
Dysmorfofobie PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pátek, 04 Červen 2010 18:30

Dysmorfofobie

Na krásu a fyzický vzhled pohlíží každý jinak. Přesto existují lidé, kteří v sobě, co se týče fyzického vzhledu, nosí řadu komplexů, které mohou přerůst až v chorobné paranoidní chování. Pokud člověk trpí dysmorfofobií aneb strachem z vlastní ošklivosti, pak je doslova posedlý myšlenkou, že ho neustále někdo sleduje a posmívá se mu. Mezi nejznámější dysmorfofobiky pak patřil Michael Jackson.

Posedlost fyzickým vzhledem podle německé studie trpí 1-2 % populace. Postihuje stejně ženy i muže, přestože v oficiálních statistikách naleznete převahu u žen. Odborníci to zdůvodňují tím, že ženy se s problémem více méně častěji svěří, což muži mnohdy nedokáží.

Porucha se většinou začíná objevovat v dospívání nebo časné dospělosti, nejčastěji mezi 15. a 20. rokem. A objevuje se nejčastěji u svobodných a nezadaných jedinců.

Bohužel se problém často netýká skutečně ošklivých lidí, ale naprosto normálních lidí, kteří jsou pouze postiženi hrůznými představami o svých fyzických nedostatcích, které jim brání žít běžný život. Většinou si myslí, že některá část jejich těla je buď příliš velká, příliš malá nebo nepovedená, a to i přestože okolí pokládá tento vzhled za naprosto normální nebo nepodstatně odlišný.

Velké množství času tráví přemýšlením o svém vzhledu a skrýváním svých nedostatků před okolím. Velmi často se však stává, že místo toho, aby své nedostatky skryli, v podstatě svým zvláštním chováním na ně své okolí spíš upozorňují, a to např. výrazným líčením, šperky, maximální upraveností či tím, že nosí pouze černou barvu a například muži vysoké podpatky.

Příčiny je dobré hledat v dětství či v minulosti

"Obraz těla se přímo váže na osobní historii. Velmi často odhaluje, jaké místo jsme zaujali mezi sourozenci, zda jsme v dětství byli uznáváni. Komplexy většinou vznikají z toho, jak nás vnímali právě sourozenci a naši nejbližší.

V podstatě se jedná o nevědomou psychickou konstrukci. A tak se anorektička bude stále vidět jako otylá, i když už je doslova kost a kůže apod. Člověk se totiž nevidí jaký ve skutečnosti je, ale takový jak ho dle jeho představ vidí ostatní, např. rodiče.

Pokud dívky v dětství zaostávaly ve školních výsledcích za sourozenci a tedy neplnily takové očekávání, co do nich rodiče vkládali, pak povětšinou získají do dalšího života řadu komplexů a snížené sebevědomí.

Nespokojenost s vlastním tělem, intelektuálními schopnostmi či sociální situací je pouze odpovědí na „nevědomé tužby“ rodičů, na jejich projektování se do jejich osoby.

Negativní hodnocení, které jsme v dětství vyslechli, jsme si vzali za vlastní. A tak abychom si získali lásku rodičů, naučili jsme se nemít rádi sami sebe," vysvětluje psycholožka Séverine Gaudetová ve své knize Proč je tak těžké se smířit se svým obrazem.

Porucha mívá většinou chronický průběh

Dysmorfofobická porucha mívá většinou chronický průběh. Lidé se nejprve stále více a více zabývají jednotlivými částmi svého těla, až časem zjistí, že jejich život tím začíná být omezován.

Nemocní tak drží neustálé diety nebo nakupují nejnovější kosmetické přípravky a přístroje, až se jejich koupelny promění v kosmetické salóny. Velmi často jsou i klienty plastických chirurgů. Ovšem jen velmi malému procentu případů estetické úkony skutečně pomohou. Jelikož jde o psychický problém, odstraněním jednoho nedostatku se většinou okamžitě objeví nedostatek další.

Dysmorfofobici také řadu svých dalších problémů svádí právě na svůj fyzický nedostatek. Např. kdyby byla štíhlejší, byla by v práci úspěšnější či kdyby byl vyšší, partnerka by se s ním určitě nerozešla apod.

V lehčích případech zakomplexovaní lidé berou podřadné zaměstnání, propadají drogám a alkoholu nebo depresím.

Během svého života zažije velkou depresivní epizodu téměř 90 % pacientů trpících dysmorfofobickou poruchou, 70 % prodělá úzkostnou poruchu a u 30 procent z nich dojde k rozvoji psychotické poruchy.

V těžších případech pacient přestává chodit do práce, vycházet z bytu, izoluje se od lidí. Dysmorfofobie totiž může dosáhnout hloubku bludu, který může být příznakem i dalších psychotických onemocnění.

O tom, že se skutečně nejedná o banální problém vypovídá i ten fakt, že každý pátý pacient trpící dysmorfofobickou poruchou se pokusí o sebevraždu. Podle statistik se jim tento pokus podaří až dvakrát častěji než lidem s depresí a třikrát častěji než lidem s maniodepresí.

Léčba se neobejde bez pomoci psychologa

Léčba dysmorfofobie bývá velmi obtížná. Opakované vysvětlování, že člověk ve skutečnosti žádnou vadu na kráse nemá, většinou nepomáhá. Proto je tolik potřebná péče vedená odborníkem.

Jedině s pomocí něho lze provést důkladnou analýza stavu a tedy nalezení pravého důvodu k vzniklým komplexům. Pokud se jedná o zážitek z dětství, pak je velmi důležité vymanění se s rodičovského vlivu a zapracovat na odlišení mezi rodičovskými tužbami a tím, čím člověk skutečně je.

Kromě psychoterapie pomáhá i léčba antidepresivy a dalšími psychofarmaky, ale ta musí vždy probíhat pod lékařským vedením.

Choroba se nevyhýbá ani sportovcům

Velmi často si lidé s dysmorfofobií spojují především anorektičky a bulimičky. Ovšem podle odborníků se týká i sportovců, a to v podobě tzv. bigorexie - jedné z novějších variant dysmorfobie.

Lidé s bigorexií vnímají sami sebe jako slabé, malé a nedostatečně svalově vyvinuté jedince a snaží se vysokou spotřebou energie, užíváním doplňků výživy, náročným posilovacím tréninkem a nezřídka i zneužíváním léků dosáhnout vzhledu, který je prezentován na stránkách kulturistických časopisů.

Velkým problémem při snaze o léčení poruchy je skutečnost, že si postižení nepřipouští žádné potíže, jsou se svým způsobem života spokojeni a mnozí lidé je díky pravidelnému cvičení vlastně obdivují.

Bohužel i tato varianta onemocnění může mít velmi špatné důsledky, a to především kvůli nadměrnému užívání nejrůznějších preparátů, někdy dokonce steroidů.

Dana Sokolová

 
Někdo má rád sex trochu víc ? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Pátek, 04 Červen 2010 14:22

Někdo má rád sex trochu víc ?

Oblast sexu byla v dřívějších dobách opředena mnoha tabu, která však časem padla. Přesto i dnes, kdy si připadáme svobodomyslní a tolerantní, v nás může třeba mimovolně vyvstat nelibost či nesouhlas s nějakým sexuálním chováním.

Někdy za to mohou (i přes snahu tolerance) příliš silně zakořeněné předsudky, jindy to ale může být vyvoláno povrchní znalostí problému, jeho špatném pochopení či neznalostí.

Dvě rozdílné věci!

Tak například nymfomanie a promiskuita – dvě zcela rozdílné věci! Někdo má rád zkrátka sex trochu víc. Odsoudíte tedy někoho proto, že často vyhledává sexuální styk, nebude se vám jeho chování líbit? Ale je jeho chování promiskuitní nebo jde o nymfomanii (tedy u žen; u mužů o satyriázu)? Jaký je mezi tím rozdíl?

Nymfomanie

Jednoduše řečeno – nymfomanie je ženská hypersexualita. Jako nymfomanky jsou označovány ženy, které po svém partnerovi vyžadují nadměrně často sexuální styk. Otázkou zůstává, co je to nadměrně či příliš často? Hovoří se o tom, že ani čtyřikrát, pětkrát denně (ale klidně i desetkrát a extrémní případy ještě častěji), každý den v týdnu pro ně není moc. Spíš naopak. Ovšem i toto je relativní. Pakliže najdou partnera, kterému podobně častý styk vyhovuje, nemůže se v rámci partnerského vztahu mluvit o vyžadování nadměrného počtu sexuálních styků.

Jenže v tom bývá problém. Ne každý má takový sexuální apetit. Nejde však jen o problém žen, také někteří muži trpí zvýšeným sexuálním apetitem. Ovšem muž vyžadující často milování a vyhledávající případně milenky není možná z pohledu společnosti tak do očí bijícím. Ženy – nymfomanky trpí zvýšenou chorobnou pohlavní dráždivostí. Snaží se dosáhnout uspokojení své nadměrné touhy, což je mnohdy vede (jelikož nemohou dosáhnout plného uspokojení doma) k častému střídání partnerů. Možná proto bývá někdy nymfomanie zaměňována s promiskuitou.

Promiskuita

Oproti tomu promiskuita je jednoduše řečeno časté střídání sexuálních partnerů a pohlavní nevázanost. Promiskuitní lidé se daleko snadněji nakazí pohlavními chorobami a mohou si svým nevázaným způsobem žití i tento život zkrátit. Jde o pohlavní nestálost. Lidé neustále vyhledávají nové partnery a střídají je ne z důvodů neuspokojené sexuální touhy, nýbrž z nevázanosti či jiných důvodů.

Ovšem i na promiskuitu může být uplatněn různý pohled a někdy je relativní, co už je promiskuitní chování a co je ještě »běžné«. Každá společnost má jiná měřítka a podle nich se také odvíjí pohled na promiskuitu. V některých společnostech (třeba dříve, ale někdy i ve světě dodnes) mohl být za promiskuitní považován každý pohlavní styk mimo manželství. Jiná společnost v promiskuitě zase vidí »časté« střídání partnerů (například tři, čtyři do měsíce), jiná tak označuje chování jedince, který má více sexuálních partnerů najednou. U některých primitivních společností na světě je však takové chování běžné a normální, stálé vztahy v nich neexistují.

 
Matěj z Janova PDF Tisk Email
Napsal uživatel Ichtys   
Neděle, 30 Květen 2010 19:15

Matěj z Janova (mezi lety 1350 až 1393 byl český katolický kněz a kazatel, církevní reformátor a spisovatel řazený mezi tzv. „předchůdce Husovy“.

Matěj z Janova byl žákem Jana Milíče z Kroměříže, na rozdíl od něho však neprosazoval ideál života v chudobě. Studoval teologii v Paříži na Sorbonně, kde v roce 1376 dosáhl titulu mistra svobodných umění, poté na její artistické fakultě přednášel. Roku 1381 podnikl cestu do Říma, posléze se vrátil do Prahy. Snažil se získat nějakou obživu, to se mu povedlo až roku 1388, kdy získal faru ve Velké Vsi u Podbořan. Do té doby působil jako kanovník v Praze a žil velmi nuzně, což ovlinilo jeho názory.

Kázal latinsky – pro učence. V kázáních kritizoval kult svatých a uctívání jejich ostatků, stav žebravých mnichů považoval za zbytečný, požadoval častou účast na svátosti eucharistie. Ohlas jeho kázání byl však tak veliký, že byl církví donucen zanechat kazatelské činnosti a některé své názory odvolat: stalo se to r. 1388 na synodě pražské arcidiecéze (proto z jeho kázání dnes příliš mnoho neznáme). Své myšlenky však Matěj shrnul v latinském spise Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v Bibli, protože bible jako slovo boží byla pro tyto účely nejvyšší autoritou. To mělo velký význam pro pozdější husitské hnutí, které opíralo své požadavky rovněž o autoritu bible a snažilo se proto bibli zpřístupnit i prostému lidu.

 


Strana 10 z 38

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?